Září v jednom z nejnabitějších sportovních odvětví – světové cyklistice. V nesmírně náročném sportu si vede více než dobře. Mistryně světa na dráze a pátá z olympijské časovky v Aténách, Lada Kozlíková. Nevidíte ji každý den v médiích, neúčinkuje v reklamách, nesměje se na vás z billboardů podél dálnic. Přesto stojí za pozornost. Možná o ní v budoucnu ještě hodně uslyšíte...

 

S oblibou říkáte, že k cyklistice vás přivedl osud. Jak to ale bylo doopravdy?

Byl to osud (úsměv). Když mi bylo asi patnáct, potkala jsem na jednom letním táboře partu lidí, kteří jezdili na horských kolech. V té době jsem ještě byla členkou lyžařského oddílu ve Vyškově, ale protože to byl sport pro mě dost neperspektivní, vzhledem k sněhovým podmínkám v našem městě, rozhodla jsem se zkusit cyklistiku.

 

Vedli vás ke kolu rodiče?

Nepatřila jsem mezi děti, které měly ambiciózní rodiče. S odstupem času to vnímám jako výhodu, protože jsem si sportování musela nejdříve doma vybojovat. Hlavně moje mamka byla v počátcích dost proti. A když už za něco bojujete, tak časem pochopíte, že uvnitř máte něco více než jen krátkodobé poblouznění.

 

V kolika letech jste poprvé usedla na kolo?

Myslím, že mi mohlo být tak šest roků. Bylo to někdy v předškolním věku. Může se to jevit jako docela pozdě, ale některé věci mi trvaly delší dobu, to mi zůstalo až dodnes.

 

Bylo to tehdy skutečné kolo nebo mělo známá „pomocná kolečka“?

Jako první byla samozřejmě tříkolka, asi od čtyř let jsem pak jezdila na kole s balančními kolečky, bez nich jsem se naučila jezdit až po delší době. Ještě teď si pamatuji tu hrůzu, kterou jsem měla z toho, až přijde den, kdy budu muset vyrazit bez pomocných koleček (smích).

 

Lákal vás někdy i nějaký jiný sport než cyklistika?

V dětství jsem se velmi krátce věnovala gymnastice. Pak následovalo běžecké lyžování, které jsem dělala asi šest roků. Tehdy šlo spíš o výplň volného času než o lákavost těchto sportů. Vyškov je maloměsto a chtěl-li člověk sportovat, měl možnost výběru oddílů dost omezenou a musel se situaci nějak přizpůsobit. Do lyžařského oddílu jsem chodila ráda. Byla tam bezva parta a věnovali jsme se i přespolním běhům. Paradoxem je, že v té době mě lyžování moc nebavilo, protože mi nešlo. Pozitivní cestu k němu jsem si našla až když jsem přešla na kolo. Teď trávím na běžkách přibližně dva měsíce v roce.

 

Jak byste vysvětlila obyčejnému laikovi, který nikdy „nepřičichl“ k cyklistice, co všechno vlastně jezdíte na kole za disciplíny a v čem se liší?

Začala bych tím, co je asi většině lidí bližší, a to je silniční cyklistika. Myslím, že každý zná Lance Armstronga a pověstnou Tour de France, což by mi mohlo vysvětlování tak trochu usnadnit. V této disciplíně jezdím jednorázové závody s hromadným startem, etapové závody a časovky. V závodech s hromadným startem se překonává delší vzdálenost (pro kategorie ženy se vzdálenost pohybuje mezi 100-180 km) a velkou roli v nich sehrává velmi často i týmová taktika. (E) Další disciplínou je časovka, která bývá na kratší vzdálenost (20-30 km) a je individuální záležitostí. Závodník při ní startuje samostatně a soupeří hlavně s časem. Etapový závod se jede několik dní a je složen ze závodů s hromadným startem a většinou v nich nechybí ani časovka.

 

Kromě silnice ale jezdíte i na dráze…

Tady se zaměřuji na stíhací závod na 3 km, bodovací závod a scratch. U prvně jmenované disciplíny jde o jízdu na čas. Další dvě jsou soutěže s hromadným startem. Bodovací závod se jezdí na 25 km a pointou je nasbírat co nejvíce bodů během bodovacích sprintů, kterých bývá deset. Závodní vzdálenost pro scratch bývá 10 km a o pořadí v cíli rozhoduje spurt v posledním kole, anebo když závodník během soutěže odjede a získá kolo náskoku. Dráhové disciplíny jsou hodně technické, a proto je nezbytná speciální příprava na dráze před samotným vrcholem.

 

Kdy jste si poprvé řekla, že byste se jízdou na kole mohla živit?

Když jsem v roce 1998 odmaturovala, dala jsem si jasné ultimátum - olympiáda 2000 v Sydney. Řekla jsem si, že pokud ve mně něco je a pokud je mi souzeno, abych se kolem živila, tak se to musí projevit už v prvních dvou letech, kdy se budu věnovat jen a jen cyklistice. Pokusila jsem se zvládnout kvalifikaci na olympijské hry. Šla jsem do přípravy s maximálním nasazením a podařilo se. Tím se naštěstí rozjel vlak, který už nešel zastavit.

 

Pamatuje si, co jste si koupila za peníze za první vyhraný závod?

Nějaké menší finanční částky jsem vyhrávala už jako juniorka na závodech horských kol. Je pravda, že jsem peníze nikdy nerozhazovala a vždy si je dávala do prasátka a až jsem opravdu nutně něco potřebovala koupit, tak jsem je použila. Tehdy jsem si za ušetřené peníze pořídila docela solidní boty na běžky a další investicí byly cyklistické válce. Většinu počátečních výher jsem investovala zpět do sportu a nejinak je tomu i dnes. Je ale pravda, že nastal čas, kdy už musím myslet i na budoucnost a odkládat penízky nejen do kasičky s nápisem „Na sport“.

 

Cyklistika platí za hodně náročný sport. Je to opravdu taková dřina?

Říká se, že cyklistika je sport chudých. Je to hodně dřiny za málo peněz. Jde o ryze srdeční záležitost a z jiného důvodu se to ani nedá provozovat. Dřina to rozhodně je, ale musím se přiznat, že mě osobně by ani nebavilo dělat sport, u kterého bych se aspoň trochu nezapotila. Sedíte několik hodin v sedle a musíte zvládat nejrůznější převýšení, bojovat s větrem, jezdit v dešti, nebo naopak v tropickém vedru. Mnohokrát je psychické zatížení vetší, než to fyzické. Ale ten příjemný pocit, když se vám podaří dosáhnout na další z vašich cílů, stojí za to.

 

Na druhou stranu, sama říkáte, že cyklistika umí být velmi pestrá. Projíždíte rozmanitou krajinou, nejste ohraničena žádnými čárami... vlastně taková romantika.

Já osobně jsem přesvědčena, že například na dovolenou neexistuje lepší dopravní prostředek než je kolo. Myslím, že cykloturistika má opravdu velké kouzlo. Je to báječná relaxace. Člověk je v neustálém kontaktu s přírodou a povšimne si spousty věcí, o které by z auta normálně pohledem ani nezavadil. Děj a krajinu kolem jsem schopna takhle vnímat jen při nenáročném vytrvalostním tréninku. Avšak během těžších tréninků a závodů se člověk koncentruje spíše na jízdu a výkon.

 

Co se vám honí hlavou, když jedete do nějakého ohromné kopce?

Záleží, o jak hrozný kopec jde a v jaké jsem momentální pohodě. Často jezdím na soustředění do švýcarských Alp a tam bývají kopce opravdu hodně tvrdé. To se vám honí hlavou všechno možné, do kopce jedete třeba i dvě hodiny. To vás pak v slabších okamžicích přepadá chuť to otočit a jet aspoň na pět minut jinam než směrem do nebe. (smích)

 

Jakého dosavadního sportovního výsledku si nejvíce ceníte?

V cyklistice je velice prestižní záležitost sbírání dresů. V každé soutěži je nejlepší jezdec oceněn trikotem. Doma mám několik dresů nejrůznějších barev a ke každému se váže nějaká vzpomínka, ale ten nejcennější mám zatím jeden a pevně věřím, že k němu přibude další, je to dres mistra světa. Myslím, že tohle duhový tričko je hnacím motorem pro většinu cyklistů a jsem ráda, že jsem měla tu čest přivézt si ho domů.

 

Proč podle vás u nás není cyklistika tolik populární jako v zahraničí?

Myslím, že zájem veřejnosti o kolo není malý. Cyklistika je u nás snad nejmasovějším sportem, v létě potkáváte na kole tisíce lidí, rozrůstá se síť cyklostezek. Je ale fakt, že v zemích, kde se dá na kole jezdit celoročně, je popularita tohoto sportu větší. Například i návštěvnost a divácká atmosféra světového poháru na dráze v Anglii a v Rusku je úplně rozdílná. Prostě máte země, kde zájem o sportovní akce je větší. Lidé si umí udělat čas a berou sport jako druh zábavy. U nás jsou stále ještě na prvním místě víkendové nákupy.

 

Lada Kozlíková se narodila 8.10.1979 ve Vyškově. Vystudovala gymnázium, hned po maturitě se začala živit cyklistikou. Celou svoji kariéru jezdila za vyškovský tým Rostex-Quantum, až loni ho vyměnila za holandský profesionální tým Buitenpoort-Flexpoint. Letos se vrátila zpět domů a jezdí za ASC Dukla Praha. Jejím trenérem je Břetislav Usnul. Z domácích závodů ji v nejbližší době čeká domácí šampionát a etapový závod Krásná Lípa. Ze zahraničních startů to je několik etapových závodů ve Francii, mistrovství Evropy na dráze v Athénách a mistrovství světa na silnici v Rakousku. Je mistryní světa na dráze, na silnici skončila 5. v olympijské časovce v Aténách. 

 

Pocházíte z Vyškova, malého městečka na jižní Moravě. Považujete se v rámci regionu za sportovní celebritu?

Dejme tomu, ale spíše věřím, že důvod, proč bych se za ni mohla považovat, teprve přijde. Aspoň doufám (smích)!

  

Co dělá Lada Kozlíková ve dnech, kdy zrovna nezávodí?

Každý den před snídaní mám buď krátké protažení nebo šlapu na válcích. Dopoledne vyrážím na hlavní tréninkovou fázi, která bývá nejdelší a vracím se odpoledne. Většinou se samozřejmě jedná o kolo, v zimním období to mohou být běžky. Po kratší pauze, kdy si dám lehčí pozdní oběd, následuje další odpolední fáze, kterou je většinou posilovna a nebo válce. V přípravném období má můj tréninkový měsíc okolo 200 hodin, jak začnou závody, je to o něco méně.

 

V roce 2008 bude olympiáda v Pekingu. Cítíte kdesi uvnitř, že byste mohla dosáhnout na medaili?

Vnitřně se osobně těším spíše na Londýn 2012, ale to je opravdu ještě hodně daleko. Uvidím jak bude probíhat kvalifikace před Pekingem, jaký bude program pro olympijské hry a zda se mi podaří vyjet opět silnici i dráhu. Ale je pravda, že vzhledem ke vzdálenosti a tím i finanční náročnosti, se nám asi nepodaří přenést zázemí tak, jako se nám to povedlo na minulé olympiádě v Athénách. Hlavu si z toho nedělám. Věřím, že to nebude moje poslední olympiáda.

 

Dá se vůbec vyčíslit hodnota kola, na němž jste jela například při olympiádě v Athénách?

Pokud mám možnost výběru, dávám přednost domácím výrobkům a jsem ráda, že dovedou velice dobře konkurovat světově známým značkám. Jedna známá brněnská firma, která mi dělala časovkářský speciál na míru pro olympijské hry 2004, odhadla cenu tohoto stroje přibližně na půl milionu. Jednalo se o jediný model a právě z tohoto důvodu došlo k nárůstu nákladů.

 

Jdete se ve volném čase třeba jen tak projet na kole, nebo ho v době volna nechcete raději ani vidět?

„Volný den“ v mém případě znamená jet se lehce projet, ale pokud se jedná o delší volno, tak to opravdu poctivě dodržuji a na kolo ani nesednu. Když máte za rok najeto 27 000 kilometrů, tak ten odpočinek nemáte problém dodržet. Většinou ho vyplním aktivitou, kterou mám obzvlášť ráda v období volna, a to jsou túry po horách.

 

Už někdy nastal okamžik, kdy jste si řekla, že byste nejraději vyhodila kolo z okna? 

Taková situace naštěstí ještě nenastala a doufám, že nikdy nenastane. Už jsem to párkrát zažila u jiných lidí, ale nechtěla bych se dočkat toho, že jednou budu muset skončit, protože se nebudu moci na kolo ani podívat.

Reklama