Domácnost

Kvůli zabouchnutým dveřím se dostala až do rádia

To se „poštěstilo“ naší čtenářce s nickem minerálka. Její přítel má totiž smysl pro humor a prozradil celému národu, že jeho miláček je tak trochu zapomětlivý. Přečtěte si moc hezkou příhodu na dnešní téma

Bydlela jsem v domě asi rok a znala od vidění pár sousedů, jak už to tak v pražském paneláku bývá. Ten den byla večer důležitá schůze družstva kvůli převodu bytů do osobního vlastnictví.
Samozřejmě jsem se podle zákona schválnosti v kanceláři zdržela, takže domů jsem přiběhla jen-tak tak, rychle dovnitř hodit kabelku, popadnout chlupatou potvůrku a ... BUM. Já na chodbě s natěšeným pejskem na procházku, bezpečnostní dveře zabouchnuté, vodítko, obojek, doklady, mobil i klíče od bytu uvnitř - a za půl hodiny začíná schůze a přítel dorazí z práce až po desáté večer. Rychle jsme oběhli venku barák, malá vykonala vše potřebné a já usilovně přemýšlela, co teď. I kdybych na schůzi šla, bez občanky to bude k ničemu, protože notářka pořizovala zápis s prezentací, a pejska tam s sebou vzít stejně nemůžu. Venku také zůstat nešlo, protože pršelo a potvůrka se zimou celá klepala. Naštěstí máme v domě takovou „dobrou duši“, důchodkyni, která se stará tak nějak o všechno. Uvařila mi u sebe v bytě čaj, potvůrku přecpala piškotama, udělala jí provizorní pelíšek u sebe v obýváku a na schůzi jsme vyrazily společně.

První zádrhel u notářky se vyřešil velmi svérázným způsobem. Vy nemáte doklady? Tak to tady nemáte co dělat, museli by všichni hlasovat, že s Vaší přítomností na schůzi souhlasí (ať žije birokracie!!!). A bydlíte tady vůbec? Jak mi to dokážete? ... V ten okamžik zasáhla „dobrá duše“, zmobilizovala lidi kolem a ti se za mě zaručili. Notářka mě tedy neochotně zapsala a pustila dál.

Než začala schůze, věděli už díky šeptandě snad všichni, kdo jsem, kde bydlím a že s pejskem dočasně „azyluji“ u „dobré duše“. V devět večer se končilo, lidé se pomalu rozcházeli, „dobrá duše“ mezi posledními. V jejím bytě jsme se přivítaly s chlupatou potvůrkou a než jsme si stihly sednout, abychom počkali hodinku na návrat mého přítele z práce, ozval se z chodby zvonek a objevil se soused z 10. patra. „Slyšel jsem, že tu máte dneska „azylový dům“, tak Vám nesu kus bábovky, ať nemáte hlad“. Za chvíli další zvonek a tentokrát sousedka z 2. patra: „Slyšela jsem, že jste si zabouchla klíče a čekáte na vysvobození - tak Vám nesu trochu polívky, určitě Vám přijde vhod“. Další zvonek, tentokrát důchodkyně z 3. patra s pamlskem pro pejska - aby prý neměl hlad... No jestli do té doby někdo v domě netušil, kdo jsem, teď už to zaručeně věděli všichni!

Přítele jsme vyhlíželi od „dobré duše“ z okna, když jsem mu všechno vylíčila, dost se nasmál. To jsem ovšem ještě netušila, že jeho smysl pro humor sahá mnohem dál. Následující den ráno mě krátce po páté vzbudil telefon. Rozespalá jsem sáhla na noční stolek po mobilu v domění, že volá přítel, který ve tři vstával na ranní směnu, že si doma něco zapomněl. Zamumlala jsem cosi jako „hmmm?“ a na druhém konci se ozval veselý hlas: „Dobré ráno, tady Country rádio, Zdeněk a Veronika, pořad Písničky k probouzení, dovolali jsme se Janičce?“

Umíte si představit ten šok? Asi nikdy v životě mi tak rychle nestoupnul tlak. „Už asi jo“, pípla jsem šokovaně do telefonu. „Máme tady pro Vás v živém vysílání vzkaz: Milá Janičko, posílám ti pusu, ať máš dneska krásný den a prosím tě, nezapomeň si doma klíče, víš, jak to včera dopadlo. Tvůj miláček“

V tu chvíli mě napadlo jediné - jestli už někdy v rádiu v živém vysílání přenášeli něčí infarkt... „No a jakou byste si k probouzení od nás přála zahrát písničku?“ Zkuste si někdy s počínající srdeční zástavou půl minuty před probuzením odpovídat smysluplně na něčí otázky... „Vy asi normálně touhle dobou nevstáváte, že?“ zeptal moderátor a potlačoval smích, čímž mi daroval drahocenné vteřiny, abych se trochu vzpamatovala. „Rozhodně ne! Jestli tohle poslouchá můj přítel, jako že určitě ano, tak mám pro něj taky jeden vzkaz - miláčku, za tohle tě fakt zabiju!“ To už se moderátor řehtal na celé kolo. Nakonec jsme společně písničku vybrali a já vím jedno - než příště zase takovou ostudu v rádiu, to s budu s klíčema radši chodit i na záchod!

minerálka

To bylo od něj opravdu roztomilé

   
21.09.2011 - Příběhy - autor: Dana Haklová

Komentáře:

  1. avatar
    [1] enka1 [*]

    Sml16

    superkarma: 0 21.09.2011, 16:06:49

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme