Jsou lidé, kteří zvířata milují a svou lásku umí dát patřičně najevo. Pak jsou lidé, kteří svůj vztah ke zvířatům omezili jen na užitek a city k nim si nepřipouští, což lze pochopit. Co pochopit nelze, je krutost, s jakou se někteří ke zvířatům chovají.

n

Já osobně si život bez zvířat nedokážu představit. Zvířata mě obohacují, přinášejí mi radost a nepřestávají mě překvapovat. Baví mě pozorovat jejich chování, které se někdy podobá lidskému. Těm, kdo nikdy žádné zvíře neměli, se to bude zdát nadnesené, ale vám, milé chovatelky, nemusím nic vysvětlovat. Vy víte, že zvíře se umí radovat, těšit se, být smutné, ale i uražené.

Zvířata nás lidi dokážou sjednocovat, ale i rozdělovat. Jako v případě těchto sourozenců.

Nechápu, jak tohle může být můj bratr,“ vyprávěla mi Gábina (samozřejmě velká milovnice zvířat) o bratrově přístupu k vlastnímu psovi. „Má ho především na hlídání, na čemž není nic zvláštního, ale jinak se k němu chová dost bezcitně. Nepustí ho ani do předsíně, i když se venku čerti žení a pes trpí panickým strachem z bouřky. Nechal by ho v boudě, i když byl po vážné operaci a narkóze. To bylo brzy zjara a v noci ještě mrzlo. Neměla jsem to srdce a vzala si ho domů, abych se o něj postarala, než se dostane z nejhoršího. Naštěstí mi to dovolil, ale brblal něco o tom, že jsem zbytečně přecitlivělá. Ale už odmítl naši nabídku, že mu zateplíme boudu. Prý by zchoulostivěl. Pěkně mě naštval, pes je pro něj jen sluha, který musí poslouchat, a žádné city se nepřipouštějí.“

Co vy na to, milé ženy-in?

 Jste také „měkkosrdcatá“ jako Gábina, nebo byste byla spíš na straně jejího bratra?

Ilustrační foto: Facebook Green Renaissance

Reklama