Nevím, jestli jsem přecitlivělá, ale můj partner, s kterým žiji již několik let, je neuvěřitelný puntičkář. Já jsem naopak člověk, kterému na nějaké věci odložené na nesprávné místo nesejde.

Lépe řečeno, myslím, že k řešení je mnoho zajímavějších věcí. Jenže co naplat, když žijete s někým, kdo si libuje v abnormálním pořádku, a máte ho rádi, do jisté míry se přizpůsobíte. Bohužel moje druhá polovička svoji pořádkumilovnost a opatrnost na věci spíš stupňuje, než že by odlehčil své hlavě o tyto - podle mě - hlouposti. Jeho neustálé poučování, že pasta se vymačkává od konce tuby a ne zprostředka (to mě dohání k šílenství, protože ráno v koupelně nad umyvadlem ještě dospávám a jsem ráda, že se pastou trefím vůbec na kartáček) a podobné legrácky mi začínají lézt na nervy.

Neumí se vůbec nad nic povznést, tuhle nás navštívila kamarádka s malou dcerkou. Ta patří k těm neposednějším dětem, a tak se jí ohromně zalíbilo houpací křeslo, na něm vydržela dovádět skoro celé odpoledne. My jsme si po dlouhé době popovídaly, daly jsme si kávu a prostě jsme si udělaly pěkné odpoledne...

Když jsme se loučily, přišel Marek domů z práce a hned se hrnul do pokoje. Náladu mu hned zkazily neuklizené šálky a skleničky, které jsem nestihla donést do myčky. Prostě on tohle nesnáší a já zas nechci být jako moje máma, která, vždycky když jsme měli doma návštěvu, půl času prostála v kuchyni u dřezu.

Za chvilku (stále jsme ještě byly v předsíni) se ozval z pokoje řev. "Kterej kretén tady odřel tu stěnu, do prdele?" Pochopitelně to byl Marek. Holčičce se při houpání podařilo trošku poškodit omítku. Ani to nebylo vidět, to jen on s tou svou notorickou starostí o svůj majetek...

Vlítnul do předsíně a začal řvát, že už si nepřeje žádné návštěvy u nás doma. Malá Janička se rozplakala, velké Janě bylo evidentně trapně a já jsem se hanbou málem propadla. Nevím, jestli jsem normální, ale od té doby se na Marka nějak nemůžu bez pocitu znechucení podívat.

Sice se pak pokusil omluvit, nicméně od srdce mu to nešlo. Nejraději by zřejmě žil na nějakém pustém ostrově bez lidí, kde by mu na jeho majeteček nemohl nikdo ani dýchnout. Vlastně jsem přemýšlela i o tom, co by dělal, kdybychom měli spolu dítě. Asi by zešílel, kdyby náš potomek počmáral tu knížku, tu stůl, tu kus zdi... nějakou pastelkou. Myslím, že ta scéna byla poslední kapkou do poháru mé trpělivosti...

Milada  

Reklama