Reklama

 

Asi se to tady už omílalo mockrát, ale pro mě je to aktuální právě teď. A ráda bych se zeptala zdejších maminek na jejich zkušenosti.

O co jde.

 

Jsem vdaná a máme rok a půl starou holčičku. Dalo by se říct, že nám nic nechybí. Až na to, že mi moje a manželova matka stále mluví do výchovy. A nejenom to.

 

Podle nich dělám všechno špatně. V poslední době máme neustálé spory o nočník. Možná vám to připadá malicherné, ale já už z toho doslova lezu po zdi, a navíc to dost nechutně vyvrcholilo.

Lucinka je spokojené dítě. Skoro pořád se směje, je neustále dobře naložená. Takové sluníčko. Je sice dost živá, ale to je asi v tomhle věku normální. Pořád ji musím hlídat, protože ji všechno zajímá a všude by vlezla, a tak se za celý den nezastavím.

 

Moje máma přišla asi před měsícem s výtkou, že jsem Lucku ještě nezačala posazovat na nočník. Prý je to hanba, u takhle velkého dítěte. (Malé je dnes 17 měsíců.) Máma tvrdí, že já jsem byla od roka bez plen, a tchyně to potvrzuje. I manžel prý od svého jednoho roku chodil spolehlivě na nočník.

Jenže – problém je v tom, že Lucinka nechce nočník ani vidět. A jak ji na něj chci zkusit posadit, spustí děsný křik. Netuším, z čeho její odpor pramení, nikdy s ním neměla nějaké ošklivé zážitky. Prostě jsem to párkrát zkusila, a když jsem viděla tu odezvu, nechala jsem toho. Však až přijde její čas, naučí se to. Jako jsme se to naučili všichni, že?

 

U mámy a tchyně ale neustále narážím na lamentování. Prý jsem špatná matka, když nedokážu zvládnout takhle malé dítě, a co bude holka dělat, až vyroste, to prý mi bude skákat po hřbetě. Když jsou u nás na návštěvě, strašně mě vytáčejí. Pokaždé když Lucince měním plenku, dělají u toho hrozně pohoršené obličeje, úplné divadelní představení. Jak je to fuj a ee. Lucka je z toho vždycky zmatená, protože nechápe, proč se na ni babička najednou zlobí.

 

Vrchol byl před pár dny, když jsem nechala tchyni s malou chvíli samotné a odběhla si nakoupit.

Vrátila jsem se a málem se vztekla. Lucka brečela, až se z toho zalykala, a tchyně ji násilím držela na nočníku! Okamžitě jsem zasáhla, tchyni strašně vynadala a strašně jsme se pohádaly. Možná, že jsem reagovala až přehnaně podrážděně, ale to si přece nemůže k mému dítěti dovolovat, takhle ji trápit! No – řeknu to rovnou. Vyhodila jsem ji z bytu a řekla jí, že už ji tam nechci ani vidět.

 

A teď máme tichou domácnost. Manžel je na mě naštvaný, že jsem zkazila rodinné vztahy, tvrdí, že jsem hysterka, a chce, abych se jeho mámě omluvila. Dokonce už zpracovává i mou mámu, které řekl, co se stalo. A jelikož máma má na používání nočníku stejný názor jako tchyně, považuje moje chování za neadekvátní. A taky mi to řekla.

 

Mám pocit, že jsem sama proti všem. A navíc začínám pochybovat, jestli ta chyba opravdu není ve mně. Opravdu jsem tak nemožná, když Lucinka ještě neumí používat nočník?

 

Já vím, že to některým z vás připadá asi malicherné, ale já se opravdu trápím. Jsem celkem klidný a tolerantní člověk, ale když jsem viděla Lucinku tak strašně plakat a tchyni, jak ji řvoucí drží, tak jsem dostala nějaký amok. Je to přece moje dítě! A musím ji chránit – a klidně i proti vlastní babičce.

Chtěla bych jim to všem nějak vysvětlit, ne se omluvit, protože si nemyslím, že je to nutné. Ale mít znovu normální rodinné vztahy, říct babičkám, aby mě nechaly vychovávat svoje dítě tak, jak sama chci. Manželovi, že potřebuju, aby stál při mně. Jenže už několik dní se mnou nemluví ani klika u dveří a já se cítím strašně.