Nemoci jsou zrádné. Umí změnit pohled na sebe sama i na okolní svět. Zvláště, jste-li dlouhodobě upoutáni na lůžko a dny šedivě plynou kolem, jeden jako druhý, upínáte se k jedinému světlému bodu: svému partnerovi. Přečtěte si příběh nemocné Kamily...

Když člověka skolí vážná a vleklá choroba, propadá různým pocitům. Beznaděj střídá melancholii a dny se neuvěřitelně vlečou. Jediným světlým bodem v takovém případě bývá partner. Ovšem takové pouto může snadno a rychle přerůst v nezdravou závislost, ze které se jen těžko dostává ven. Přečtěte si příběh nemocné slečny Kamily, která žije jen pro svého přítele a zoufale se bojí, aby o něj nepřišla.

woman

Co nám o své nemoci a vztahu Kamila napsala? To už si můžete přečíst přímo v jejím dopise...

Kamila a její trápení

Dobrý den v redakci!

Nevím, jestli je můj příběh pro Váš magazín zajímavý, ale třeba ho použijete. Jmenuji se Kamila a jsem nemocná. Vážně nemocná. Dokud se pro mě nenajde vhodný dárce, nezmůžou se mnou doktoři vůbec nic, tak mě aspoň nechávají doma. Protože si k snídani dopřávám pořádný koktejl silných léků, bývá mi dost zle a prakticky nevylézám z postele.

Pokud tedy zrovna nejedu na kontrolu do nemocnice, nebo na nějaká další zbytečná vyšetření, trávím své dny v horizontální poloze. Je mi asi tak, jako bych pořád měla chřipku.

Už takhle trávím půl roku a začíná mi to pořádně lézt na mozek. Už chápu, proč se i větším zločincům uděluje trest domácího vězení.

Ne, nemyslete si, já nejsem sama. Mám Patrika, nejlepšího chlapa na světě. Chodíme spolu už pět let, prostál se mnou celé to drama s diagnózou a pořád mě ještě neposlal do háje. Je fakt úžasný. Poslední dobou se ale o náš vztah začínám docela bát. Jak jsem celé dny sama doma, vždy se zoufale upínám k té chvíli kdy přijde večer domů a prolomí to hrozné ticho tady.

Já se snažím nějak zabavit. Čtu knihy, dívám se na filmy, chatuju na internetu, když je mi lépe tak i něco uvařím. Ale i když si i několik hodin povídám přes web kameru s mámou nebo kámoškama z Moravy, není to ono - lidský kontakt ani nejlepší počítač nenasimuluje.

Už je vám asi jasné, kam mířím. Zatímco já celý den zoufale čekám na sedmou hodinu večer, až se vrátí z práce domů, abychom si mohli popovídat a strávit nějaký čas spolu, on je utahaný ze šichty a touží jen po chvilce klidu.

Já si můžu stokrát říkat, že ho nechám po příchodu vydechnout a nebudu ho opět zasypávat tolik originálními dotazy typu: „Jak bylo dnes v práci?“ a „Co sis dal k obědu?“, ale moc mi to nejde. Touha po něm většinou vyhraje.

A úplně nejhorší je, když si večer někam vyrazí. Já si plně uvědomuji, že taky potřebuje nějaký osobní život a ne se pořád jen věnoval své nemocné holce, ale pak se má samota ještě o několik hodin prodlužuje a to se strašně špatně snáší. Navíc začíná pracovat sebelítost kombinovaná s žárlivostí. Výsledkem této rovnice jsou, jak jinak, výčitky a následná hádka.

Já vím, že mě Patrik miluje a vždy mě s mou sebelítostí i žárlivostí dokáže poslat do háje, abych si uvědomila jaká jsem zbytečná hysterka.

Mám ale strach, že ani jeho nervy nejsou ze železa, a že pohár jeho trpělivosti se už nebezpečně blíží hraniční mezi.

Nejhorší je, že nemám tucha jak dlouho tenhle stav může ještě trvat. Může to být už jen pár dní, nebo také několik let, než mě transplantace vysvobodí z mého domácího vězení a já se bojím, že to náš vztah nevydrží. Bojím se, že prostě Patrik pochopí, že mu za to čekání jednoduše nestojím - no jo, zase sebelítost, já vím.

Chvíli jsem i uvažovala, že bych odjela zpátky na Moravu, kde mám rodiče i přátele, ale Patrik to odmítl. Chce mě mít tady a i kvůli doktorům by to bylo komplikované.

Snažím se udržet si svou nezávislost, věnovat se pestrým činnostem (dokonce se učím i paličkovat), ale stejně mi to moc nepomáhá. Nejsvětlejším okamžikem dne je pro mě stejně ta chvíle, kdy se Patrik objeví ve dveřích a řekne: „Ahoj, ženo, jsem doma!“

Přeji všem čtenářkám, aby je nikdy nic podobného nepotkalo,
Kamila

Kam dál?

Reklama