Osmatřicetiletá maminka dvou malých chlapců se před několika měsíci rozhodla, že kvůli častým zdravotním problémům svých dětí bude pracovat z domova. Dlouho o tom jednala se svým zaměstnavatelem, který z toho nebyl nadšený. Ale nakonec jí vyhověl pod podmínkou, že  práce bude vždy včas odevzdaná a vše bude tak, jako kdyby byla přítomna osobně. Ze začátku se to zdálo jako ideální řešení, které vnese do jejího života více pohody a snad i času. Žila totiž v neustálém stresu. Den co den se strachovala, zda v případě potřeby sežene na poslední chvíli hlídání. Dále tu byla celkem náročná příprava jídel na celý následující den dopředu. A pak samozřejmě zdlouhavé každodenní dojíždění, kvůli kterému měla pocit, že jí ten skutečný život utíká mezi prsty.
Ano, byla skutečně doba, kdy jsem záviděla všem ženám, kterým se podařilo domluvit si práci z domova. Připadalo mi to jako krásný sen. Představovala jsem si v něm, jak v poklidu jako rodina snídáme. Žádný spěch na ranní autobus. V mých představách si kluci pak hráli u sebe v pokoji nebo na zahradě - a já zatím nerušeně pracovala. V mezičase jsem jim radostně připravovala čerstvé jídlo. A odpoledne pak vyrazili společně na vycházku, kde jsme si povídali a poznávali svět,“ vzpomíná na svou idylickou představu dnes stále vystresovaná Jiřina.
 
Oba její chlapci musejí kvůli svému zdravotnímu stavu dodržovat speciální dietu. To znamenalo s sebou do školky, kam oba chodili, nosit den co den krabičky s hotovými jídly. Po příchodu z práce pak hned zase vaření, aby jim připravila na další den oběd a svačinky. Příprava často zahrnovala také večeři na druhý den. Pokud jí totiž ujel autobus, dostala se domů opravdu pozdě. A to pak nastupoval tatínek a klukům připravené jídlo snadno ohřál.

Když mi zaměstnavatel povolil práci z domova, skákala jsem radostí. A to doslova,“ vzpomíná na svou životní změnu starostlivá maminka. „Bohužel se velmi brzy ukázalo, že nejsem zřejmě moc schopná organizátorka času. A že je nad moje síly sladit uspokojivě pracovní a domácí povinnosti. Nejen že jsem nervózní z neustálé přítomnosti dětí, ale také dost nekoordinovaně přebíhám od své práce k přípravě jídla a dalším domácím povinnostem. Že bych si s chlapci někam vyšla, nepřipadá v úvahu. Vše mi trvá strašně dlouho, protože jsem hrozně nesoustředěná. A dělám chyby. Navíc u sebe pozoruji, že začínám být vzteklá a protivná na děti i na manžela. Představa harmonického naladění se rozplývá každým dnem,“ popisuje svou současnou situaci Jiřina a dodává, že si uvědomuje, jak jí vlastně chybí i před tím proklínané dojíždění. Byl to totiž vlastně jediný čas, který měla pro sebe. Mohla si číst, poslouchat hudbu ve sluchátkách. A i když byla stále jak na trní, zda vše stihne, v tu chvíli měla prostě relativní soukromí.
 
O tom si mohu dnes nechat jen zdát. Kluci jsou nadšení, že jsem doma a chtějí být stále se mnou. Ten mladší mi chce sedět na klíně, když pracuji. A jelikož je to náš mazánek, který bývá často nemocný, nedokážu mu říct ne,“ uzavírá své vyprávění mladá žena. V tento okamžik je rozhodnuta, že si zkusí v práci domluvit, že by aspoň dva nebo tři dny v týdnu do práce zase chodila. „Člověk chce vždy to, co nemá. Teď už vím, že je mnohem lehčí od dětí na několik hodin odejít, zavřít za sebou dveře, než se pokoušet být ve stejný moment dobrou matkou a dobrou pracovnicí,“ dodává s úsměvem.      

Přečtěte si také:

Uložit

Reklama