Reklama

m

Auta zpomalují, chodci se obdivně zastavují a mnozí i fotografují. Kolem této chaloupky neprojde ani neprojede nikdo bez povšimnutí. Není divu, takovou pastvu pro oči jen tak nevidíte. Jenomže nic není zadarmo a samo sebou. Kolik za takovou krásou stojí práce a co všechno obnáší péče o zahradu, jsem se zeptala obyvatelky domku a milovnice květin, paní Květy. No řekněte, mohla mít lepší jméno?

Tenhle venkovský domek v Nových Mitrovicích (na jižním Plzeňsku) mám na dohled a nepřestává mě fascinovat. Stejně jako všechny, kdo Mitrovicemi jen projíždějí. Stále máte co obdivovat, protože je doslova obklopen květinami. Od jara do podzimu se mění před očima tak, jak odkvétají a zase rozkvétají jednotlivé druhy květin.

Na jaře jsou to koberce drobných skalniček, které svítí na dálku svými typickými barvami. Ani nestačí odkvést, a už je střídají pestré barvy léta: Vodopády červených muškátů v truhlících, sytě žluté afrikány na záhonech a spousta dalších letniček, které neumím ani pojmenovat.

A to zdaleka není všechno. Nikde nenajdete „hluché“ místo. Předzahrádka se pyšní nejen kvetoucími druhy, ale i nádhernými strukturami okrasných keřů a trav. Když vejdete na dvorek s udržovaným trávníkem, vaše oči neví, kam se dřív podívat. Všude samé květiny. U plotu se na vás smějí „staré“ dobré floxy, popínavé růže nebo bohyšky s různobarevnými listy, na dřevnících truhlíky s muškáty a surfiniemi a kolem zdí spousta osázených nádob. No řekněte, mohla jsem si tenhle květinový ráj nechat jen pro sebe?

Ale jak už to bývá, ti nejpracovitější bývají i strašně skromní a zlákat je k rozhovoru není zrovna jednoduché. Ale já jsem nedala pokoj a paní Květa nakonec svolila.

v

Posadily jsme se na terásku uprostřed té nádhery a položila jsem první otázku, která by napadla každého:

Proboha, jak jen to ta ženská stíhá?
(Paní Květa se rozzáří jako sluníčko.) Já si s tím hraju, mě to hrozně baví. Ale nemyslete si, nebylo to tak vždycky. Když jsem byla mladá, bylo mi to jedno a rostly tady dokonce kopřivy. Až se mě jeden děda, který šel okolo, zeptal, jestli se nestydím. Místo skalky byl drátěný plot, kde jsem měla jiřiny, ale jinak to byla hrůza. Jenomže jsem chodila do práce, a když jsem přišla k večeru domů, starala jsem se o děti a domácnost. Na kytky nebyl čas. A tráva všude! Můj muž nebyl na sečení, s kosou to neuměl a sekačky tenkrát nebyly. Musela jsem prosit souseda, aby nám posekal dvůr.

A kdy vás to tedy chytlo?
To přišlo časem samo a začalo mě to strašně bavit. Kytky se staly mojí velkou vášní a nelituji ani těch peněz, které to stojí. Ale snažíme se toho co nejvíc uchovat přes zimu. Díky dceři Gábině, která bydlí v bytovce a ve sklepě mají stálou teplotu, to máme kam dát. Hlavně muškáty. Letos jsme je už chtěly vyhodit, byly už starší a vypadaly hrozně, ale pak jsme je začaly hnojit a podívejte, jak jsou krásné. Díky „kobylincom“ se nádherně rozrostly. A pak hodně kytek kupuju. Když přijdu do zahradnictví, neodolám a vždycky si něco přinesu. Když to vidím, tak šílím a musím to koupit, a to mě Gábina ještě krotí (smích).

Odkud získáváte zkušenosti? Někoho se ptáte, nebo je máte vyčtené z knih?
Asi takhle, já jsem takovej tvor, že mě nebaví sedět doma a leštit nádobí. To raději vezmu motyčku, kyblík, rukavice a hrabu se v záhonech „jako blbec“. Mě to baví venku. Můj manžel mě mockrát ani neviděl, jaká byla večer tma, a volal: „Ty strašidlo, kdepak jsi, pojď už domů“. (Smích)

A vlastně tou zahradou, těma kytkama jsem strašně známá. Třeba potkám lidi, které jsem v životě neviděla, a oni řeknou: „My víme, kde bydlíte, vy to tam máte tak krásný“. A to mě hrozně potěší. I synovi v práci nějaký pán povídal, že tudy projížděl a viděl takovou rozkvetlou chaloupku, kousek stranou od silnice... a už jsem se musela smát, když mi to vyprávěl.

Věřím, že vás těší zájem a to, že si lidé vaši chaloupku fotí.
To jo, je to pro mě taková odměna. Líbí se to mně i lidem kolem, a tak by to mělo bejt. Ale velkou zásluhu na tom mají i dcera Gábina s manželem. Pokáceli tady spoustu starých stromů, smrků, bříz… takže se to krásně otevřelo a prosvětlilo.

Máte nějakou kytku, bez které si svou zahradu nedokážete představit?
Asi afrikány, je to taková vděčná trvalka. I když jí tohle léto dává hodně zabrat. Vodu jim sice dopřávám, ale letos nejsou takové, jako bývají. Jindy mívám úplné keře, dneska je to bída. (Co bych za to dala, aby mi taková bída kvetla u chalupy, bleskne mi hlavou.)

A není to taky slimáky?
Já to obsypávám. A dost. Za to utratím taky hodně. Jo, a jinak miluju taky muškáty. Muškáty všeho druhu. To je taky vděčná kytka. A taky surfinky. Ale ty se musí opatrovat. A schovávat před prudkým deštěm. Nesnáší sucho ani přelití...

Vidím, že tady máte i tradiční kytky českých zahrádek floxy, ty už se málo vidí.
Floxy mám ráda taky. Sice o nich říkají, že to jsou hřbitovní kytky, ale já na ně nedám dopustit. To jsou kytky, které vám udělají zeď a zakryjí třeba nepěkné zákoutí.

A ještě mám ráda kameny, velké kameny. Do skalky a tak. Když jsem ještě jezdila do práce autem, tak náš táta vždycky šílel, co vytáhnu z kufru. Někde jsem zastavila, vyhlídla si kámen a pak jsem ho přivezla. (Mohu dosvědčit, když jsme šly z borůvek, táhla asi pět kamenů.)

Vaše dcera Gábina je vaším velkým pomocníkem. Jak dalece se podílí na tvorbě zahrady?
Ona je stejný blázen jako já. Dává do toho svoje nápady a vidí to jinýma, mladšíma očima. Dřív byly na zahrádkách kytky v záhonech. Ty zrušila a udělala to úplně jinak. Napřed jsem se toho bála a připadalo mi, že jde na to moc zhurta, ale dnes se mi to líbí. Je to mnohem rozmanitější. Gábina zapojila i svého manžela Pavla, který je velice šikovný a umí to hlavně se dřevem. Všechno, co si tady my dvě vymyslíme, dokáže udělat. Třeba různé stojany na kytky, zahradní posezení a novou pavláčku. Dřív u chalupy byla klasická celoprkenná pavlač, která se už rozpadala, a proto jsem ji zakrývala převislými surfiniemi. Ale už byla tak ztrouchnivělá, že jsem se jí bála dotknout, tak ji Pavel zbořil a udělal novou, hezčí a vzdušnější.

Do jaké míry je zahrada plánovaná? A do jaké je to spontánní záležitost?
Více méně je to věc citu. Něčemu necháváme volný prostor, něco, když se nám nelíbí, přesadíme.

Je vidět, že pro to máte cit. Vaše zahrada a chalupa je právem chloubou celé obce.
Někdo má honosný nový barák s golfovým trávníkem a tůjema, my máme než „starou boudu“, takže ji zkrášlujeme alespoň kytkama.

Kdyby takhle vypadaly všechny „staré boudy“, bylo by krásněji na světě. Děkuji vám moc za váš čas a příjemný rozhovor.

Milé čtenářky, podívejte se do fotogalerie na více obrázků

Foto: dcera Gábina

Čtěte také: