Ouvej bylo čtenářce s nickem Kůzle v krásné Francii i v bývalé Jugoslávii. Proč, to už se dozvíte z jejího tematického příspěvku.

Ahoj všem žínkám při pátku.

Po revoluci se naši začali chovat jako utržení z řetězu a projeli jsme autem snad celou západní Evropu. Bylo to vždycky hrrr na památky, hrrr do auta, hrrr dál. S hrůzou na to vzpomínám ještě dnes. Byli schopní za den projet i 3 státy naráz. Pro mě, tehdy puberťačku, to bylo celkem utrpení a přiznám se, že si z toho stejně moc nepamatuji. Ale o tom tenhle příspěvek není.

Stalo se to v Marseille ve Francii. Zaparkovali jsme tehdy auto před nějakou hospůdkou se zahrádkou a vyrazili jak jinak než na památky. Máma, tehdy ještě dostatečně nepoučena dnešními padouchy, nechávala doklady v autě. Po návratu jsme zjistili, že máme vymlácené zadní okénko auta, doklady s taškou jsou pryč. Tak a co teď? Byli jsme teprve na začátku dovolené, jak to zvládneme bez pasů?

Táta vystartoval na policejní stanici, která byla hned za rohem. Po návratu vyprávěl, že domluvit se s místní policií je asi hodně podobné jako domluvit se s tou naší. Odmítali mluvit jiným jazykem než francouzsky. Když konečně sehnali někoho, kdo byl schopný komunikovat alespoň v angličtině, objevily se na stanici 2 černošky, že prý kdesi v popelnici našli toto – byly to naše pasy. Nicméně záznam sepsali, pasy vydali a my mohli pokračovat. Dovolená se řádně zkomplikovala, protože rozmláceným okénkem na nás se sestrou do zadu občas pršelo, foukalo a když se vyráželo na obhlídku památek, tak musel vždy jeden člen rodiny zůstat v autě a hlídat, abychom nepřišli rovnou o celé auto.

Další ztráta, kterou si pamatuji, se týkala mě samotné. Odehrála se v Jugoslávii. Byla mi slíbena tepláková souprava a tak jsme vyrazili do místního obchodního domu. Už tenkrát to byl ráj ve srovnání s našimi obchody. Vybrala jsem jednu krásnou, červenou. Dostala jsem pokyn, ať si ji zaplatím a počkám, až mi jí zabalí do tašky. A v té chvíli se to stalo, bylo strašné horko, já stála u pultu a najednou tma před očima. Slyšela jsem mámu, jak něco povídá, cítila jsem, jak mi z ruky berou peníze, ale nebyla jsem schopná slova ani pohybu. Černota černá všude, musela jsem tam stát tak 10 minut. Potom se najednou rozplynula a já konečně mohla jít, hlava se i motala, chůze taky. Naši se sestrou byli bůhví kde. Lítala jsem po celém obchoďáku, oni nejspíš taky, protože když jsme se konečně našli, dostala jsem tak strašně vynadáno, jako už dlouho ne. A já nebyla schopná nikomu říct, že jsem nemohla jít, že se mi udělalo z toho dlouhého stání u pokladny a v horku špatně. Polykala jsem slzy a ještě dneska, když si na to vzpomenu, je mi ouvej. Jen už si v horku dávám pozor a snažím se nestát příliš dlouho, ale raději si sednu.
Už bych tuto bezmoc nikdy nechtěla zažít.

Hezký víkend

Kůzle

pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven

______________________________

Tak tomu říkám příběhy s tou správnou zápletkou. V prvním chyběl už jen Belmondo a v druhém – teď mě nic nenapadá… asi ti rodiče tam chyběli :)
Mějte také hezký víkend a děkuji, že jste napsala.
Saša

Téma dnešního dne: Co cenného jste kdy ztratila na dovolené?

  • Jak jste se se ztrátou vyrovnala?
  • Přišla jste na ni až doma, nebo už během dovolené?

Více nápovědní bodů není potřeba, téma je jasné.

Pište na redakční e.mail: redakce@zena-in.cz

Jednu z vás čeká pěkný dárek, který si může vzít na dovolenou, ale neztratit, byla by to škoda: parfém od Avonu / Little gold dress.

parf

Reklama