„Ahoj!“  ozvalo se ode dveří a tři školní tašky letěly pod stůl. Na stole leželi papíroví draci a mrňousové vykvačení na koberci okolo tety Jarky na ně dolepovali střapečky.

 

„No nazdárek! Kde máte Vojtěcha?!“ tetina věta byla veselá, ale koneček už zněl trochu ustaraně.

 

„Vojtěcha? Tyjo! Vojtěch!“

           

V Herně 3 na minutku zavládl zmatek. „Tak já jdu pro něj, snad tam ještě bude!“ hodila jsem na sebe bundu a vyběhla jsem na chodbu. „Abys ho poznala!“ volala teta Klára a teta Jarka si dělala legraci: „Kus jako kus!“

 

V dětském domově jsem byla na praxi, školní děti obvykle na sebe čekaly před školou, aby ti mladší cestou nebloudili nebo se moc necourali. Jenže Vojta tu byl teprve od pátku a asi se to nějak popletlo. Snad se domů nevypravil sám a ještě čeká před školou. Chvátala jsem ulicí a cestou mě napadlo, že si vlastně ani nepamatuju jeho příjmení. No nevadí. Službu jsem měla zrovna v pátek, snad ho poznám, i když jsem ho viděla jen jednou. I když… hned v sobotu si prý na hřišti rozšlápl brýle. Dioptrie měl snad sedmičky… to obličej dost zkreslí… no nazdar. Kolik je hodin? Páni! Půl druhé. To už může být někde poblíž, jestli šel sám.


Jaké to asi pro něj je? Už jsem poznala dvojice i trojice sourozenců, kteří sem za sebou doputovaly z různých ústavů. Elišku, kterou rodina vydědila, protože nařkla otce ze sexuálního zneužívání. Matěje, kterého si osvojili, a po třech týdnech vrátili zpátky. Danču… její maminka se pitím změnila v bezzubou stařenku… A Vojtěch? Vojtovi totiž onemocněla maminka a nikoho jiného neměl. Divný konec prázdnin

 

Ulicí naproti mně se klátí asi devítiletý kluk. Moc nespěchá, rozhlíží se. Do kolen mu tluče pytlík od bačkor. Mohl by to být on. „Vojto?“ zkusím. Usměje se a vykročí ke mně.

„Tak tys vyrazil sám! Ale jdeš dobře, to je prima! Bála jsem se, abys nezabloudil!“ Zamručí a zas se usměje. Jdeme ulicí zpátky k vile se zahradou, drží se mě za ruku.

 

            „Jak bylo ve škole?“

            „Dobrý.“

            „A kamarádi?“

            „Jo. Dobrý.“

           

Blížíme se k brance. Procházíme do dveří šatny. Sedám si na botník a Vojta taky. „Tak kde máš bačkory?“  „Nemám.“ odtuší zamyšleně Vojta. „Nemáš? A v čem jsi tady chodil včera?“ „V ničem,“ povídá celkem klidně Vojta. „Aha. Teta ti ještě nenašla bačkory?“ myslím na tetu Květu, která přiděluje dětem oblečení. „To ne..“ povídá Vojta. „Já tady přece nebydlím.“

 

            „Co?!!!“ Vykulím oči a opatrně zkouším: „A kde teda bydlíš?“ „No v tom paneláku vedle,“ odpoví kluk.

 

Zkrátím to. Vojta dorazil za chvilku za námi. A Vojta 2 se prostě nudil a do děcáku si stejně chodil často hrát, tak co by prý se mnou nešel. Každopádně se mi tety smějí ještě teď, že k nim tahám děti z ulice. Tak si na ty svoje dávejte bacha! Kus jako kus!   

Reklama