Reklama

1„Hele,“ povídá mi v pátek kamarádka z Tábora, když jsme se domluvily, že za ní konečně přijedu,

„ty teď bydlíš tak daleko na hranicích, tak by mě zajímalo, co tam máte zajímavého. No, třeba od nás bych ti dovezla palcát Jana Žižky, z Pardubic by šel dovézt například perník…

z Olomouce syrečky, Karlovy Vary zase když ne moloděc, tak tedy oplatky… chápeš? Co mi dovezeš tam od vás?“ ptala se.

„Jasně, už chápu, Lenko,“ povídám.

Zajímavé, že známé punčochy firmy Elite mě napadly až na druhém místě.

První jsem si představila, kterak jí do úhledného dárkového balíčku pěchuji jednu z všudypřítomných prostitutek.

„Dovezu ti štětku, chceš? Je to místní folklor.“  

Smála se a myslela, že si dělám legraci, když jsem jí zkusila popsat, proč to říkám.

„Nedělám si až tak srandu, jak to vypadá. Provedu tě alespoň virtuálně,“ vysvětlila jsem.

3„Prohlídka začíná v Jiřetíně, což je od Varnsdorfu kousek. Normálně bys myslela, že jde o recesi. V této malebné nevelké vesničce je asi tak patnáct domků. Z toho jedenáct jsou ovšem roztomilé nevěstince. Počet civilních obyvatel zde? Odhaduji tak pět.“

 

Pokračujeme v prohlídce

4„Dost možná by sis jako já myslela, že se zde ve velké míře pěstuje autostop, ale nedoporučuji v rámci dobrodiní dívkám lemujícím krajnici v počtu tak šest na kilometr zastavovat.

To jsem udělala já zkraje, když jsem to tu ještě neznala. Naštěstí jsme se tomu se slečnou zasmály a „nic nebylo“,“ pokračuji.

„Přímo u našeho domu pracuje jedna slečna. Má pod tratí svůj pařez, na kterém prakticky bydlí. Když jsem jela dneska do práce, zrovna snídala. S termoskou a bagetou nebo třeba deseti deky vlašáku a rohlíkem, nemá ani pauzy na oběd. Takové příkladné pracovní nasazení se jen tak nevidí.

Pod ní zhruba sto padesát metrů z kopce je další její kolegyně. Nevadí, že je zima nebo třeba prší nebo právě sever Čech zužuje tornádo. Svoji práci miluje natolik, že ji nepřízeň počasí nemůže rozhodit. Je to hrdinka. Kolem ní se roztomile vlní malý psík a cca padesát pět snědých děcek, mnohdy i s rodiči.  

Druhým směrem od našeho domu, směrem do kopce, je rohový dům, kde bydlí hned několik těchto služebnic, 5rovněž snědé barvy.

Pro pracovní účely mají dokonce venku židli, aby jejich namnoze nezletilé nohy neutrpěly při dlouhém státní. Honorář zodpovědně zinkasují rodiče, protože peníze do rukou dětem přece nepatří. Vychytané.

Lidé jdoucí například na nákup se přímo na hlavní třídě s dalšími netěžkými děvčaty srdečně zdraví. Někteří, zpravidla s německou značkou, běžně naloží svou oblíbenkyni třeba přímo u hypermarketu, logicky za asistence kolem si hrajících dětí, maminek s kočárky a podobně.

Taková symbióza, kterou jsem nikde jinde neviděla.

Je zcela běžné, že malý školák, spěchající ráno s aktovkou do ZŠ, se s dívkou pozdraví a prohodí pár zdvořilých slov.

Napřed jsem se chtěla zhroutit, když totéž udělala moje dcera, žačka čtvrté třídy. Postupně si zvykneš. Mám je už i pojmenované. Jedné říkám Medvědice, další Modelka, jiná je zase Herečka a té přímo u našeho baráku 6říkám Sousedka.

Kdybych se ráno podívala z okna a ona tam nebyla, bylo by to zlé znamení...

Kdybys sem náhodou někdy jela ty, dávej dobrý pozor a jeď pomalu.

Děvčata jsou srdnatá, a tak často nečekaně zastoupí autu cestu. Řidič pak, pokud zrovna nechce pokračovat v jízdě ve dvou, musí kličkovat v protisměru, aby tu obětavou osobu, zcela oddanou své práci, ve finále ještě nepřejel.

 

Nechci dědoušky zklamat

„Je úsměvné, kolik zastaví zpravidla německých ochotných řidičů, když jdu po ránu jen do obchodu pro snídani. V drtivé většině případů jde o čiperné důchodce, a byť neumím německy, otázku Máš nějaké místečko, nebo ho mám vybrat?“ již přeložit zvládnu.

Nechci, aby si kvůli mně ošoupávali brzdové destičky, a nechci, aby byli zklamaní zamítavou odpovědí a pro ně šokujícím vysvětlením, že jde o omyl. Proto jezdím raději všude autem,“ vysvětlila jsem jí nakonec.

„Je tu opravdová demokracie a hloupé předsudky či morální mantinely jsou daleko v minulosti,“ dodávám hrdě.

„Vezmu ti ale symbolicky raději ty punčochy.“ :)