Reklama

Když jsem byla malá, tak na pouti měli za korunu k dostání papírové sáčky, ve kterých bylo malé překvapení. Korálky, prstýnek, přívěsek s peříčkem. Prodavač měl krabici se sáčky upevněnou na popruhu kolem krku a vykřikoval: „Kupte si štěstí, kupte si štěstí.“ Vybírala jsem vždycky dlouho a děda se smíchem říkával, že jsem sama to největší štěstí.

Za jeho dětství prý štěstí z krabice vybíral velký barevný papoušek. Přála jsem si samozřejmě papouška, který mi velikým zobákem vyloví něco úžasného. Ale děda zakroutil hlavou: „Třeba bys byla zklamaná a zlobila se na papouška.“

papouch

Na papouška jsem si pak v životě vzpomněla ještě mockrát, když jsem chtěla po druhých, aby vybírali místo mě, a pak jsem se divila, že z té cizí volby žádné vlastní štěstí necítím.

„Kupte si štěstí,“ slyšela jsem nedávno za sebou. Otočila jsem se do pestré nabídky „losů škrabáků“. Koupila jsem si jeden s papouškem a sobem za korun dvacet. Dodnes ho mám v peněžence, protože se mi nechtělo papouška stíráním připravit o zobák. A taky mě bavila představa, že ten los má obrovskou cenu, a snila jsem o tom, co všechno bych si koupila, jak bych všechny ty problémy, s kterými se potýká každý z nás, jedním papírovým obdélníčkem vyřešila.

Koupit ještě neznamená mít

Plánovala jsem si, co bych každému koupila, a splnila mu tak jeho sen. Jenže pak se ty sny začaly rozpínat, jak se říká, že s chutí roste hlad. A přišla jsem si jako Bolek Polívka v kultovním filmu Kurvahošiguttentag, když řekl: „Co ještě chcete, vždyť jsem koupil děckám kolotoč!?“ Ono se to lehce řekne. Koupit ještě neznamená mít štěstí.

Tak například já denně chodím kolem jedné výlohy, kde vídám úžasné boty za nekřesťanskou cenu. A říkám si: Já bych byla tak šťastná, kdybych je měla. Třeba je zlevní. Každý den kolem ní projdu a sním, jak by se skvěle hodily k šatům, které mi visí ve skříni, a už dlouho k nim hledám boty do páru, kterému pak jeden muž určitě neodolá.

A jak tak každý den chodím kolem té výlohy a trnu, jestli tam ještě budou, jsem jak na kolotoči, který byl původně určený pro děti, které na rozdíl od nás dospělých vždycky bezelstně a na rovinu dokážou říct, co chtějí, aby se cítily šťastné.

Vleču ho tedy za rukáv saka před výlohu s botami: „Vidíš je? Řekni, nebyly by úžasné k těm šatům, které už od tebe mám? A jak bych byla šťastná, kdybych je měla!“

Čtěte také: