Reklama

Je jí teprve dvacet let, ale už je vyhledávanou odbornicí na práci s koňmi. Mnoha lidem pomohla najít cestu, jak svému koni porozumět a naučit se s ním komunikovat. „Člověk musí zapomenout na své ego a začít myslet jako jeho kůň,“ říká Hanka Čechová a není důvod jí nevěřit. 

Přiznám se, že jsem zpočátku byla dost skeptická. Takových „holčiček“, které čerpají z internetu a pak dělají chytré, znám dost. Ale po krátkém setkání s Hankou jsem pochopila, že to rozhodně není její případ. Ke svému poznání si došla cestou trnitou, přes krev, pot a slzy.

 Ale víc už se dočtete v následujícím rozhovoru.   

Jak dlouho pracujete s koňmi?
U koní se pohybuji od malička. V šesti letech nám rodiče pořídili prvního poníka. V devíti jsem ale měla těžký pád a skončila s vážným úrazem v nemocnici. A naši pak dlouho nechtěli o koni ani slyšet. Ale já si jdu za svými sny a tak dlouho jsem je přemlouvala, až se mi to před šesti lety povedlo a pořídila jsem si svého vysněného koníka.

n

Představovala jsem si to romanticky: Jak k němu přijdu a hned si budeme rozumět, jak budeme spolu cválat po rozkvetlých loukách... ale nic z toho se nedělo. Ve skutečnosti jsem s ním skoro rok bojovala. Nedal se zastavit, stále se lekal a někam prchal. Tak jsem to vždycky obrečela a po roce marných bojů jsem to už vzdávala a chtěla jsem ho prodat. Pak mi mamka koupila knížku Práce ze země o komunikaci s koněm a já jsem se do ní začetla a začala to zkoušet. Jsou tam popsané různé cviky, které mě měly naučit porozumět koni, ale tak jednoduché to zase nebylo. A ještě rok jsem se v tom plácala… než jsem na to začala pomalinku přicházet.  

Práci s koňmi ze země ale dělá dost lidí. Máte k tomu nějaké zvláštní předpoklady, nějaký dar, který jiní nemají?
Dar... Já nevím, jestli se tomu tak dá říct, ale ráda se dívám na život a samozřejmě i na koně do hloubky a snažím se je pochopit. Najít hlubší smysl, za vším hledám něco víc. Dělá to sice spousta lidí, ale řekla bych, že někteří v tom vidí jen tu mechanickou práci a nesnaží se koně samotného a jeho uvažování skutečně pochopit.

Máte nějaké učitele nebo vzory? Třeba Monty Robertse?
Blízký je mi třeba Vašek Bořánek. Líbí se mi jeho filosofie i celkově to, jaký je člověk, že si na nic nehraje a nevydává práci s koňmi za svou. Dováží k nám do Čech i trenéry z Ameriky a na koně se dívá jako na živé bytosti, a ne jako na stroje.

Kdy jste zjistila, že byste své zkušenosti mohla předávat dál? Nebo se tím dokonce živit?
Takhle jsem nad tím vůbec nepřemýšlela, ono to vyplynulo samo. Nejdřív mi zavolalo pár lidí, hlavně kamarádi, jestli bych jim nepomohla s koníkem. Ráda píšu, takže jsem si založila stránky a tam jsem začala psát o svém koníkovi a o svých zkušenostech a měla jsem touhu to lidem předat dál, aby se zbytečně netrápili stejnými problémy jako tenkrát já. 

n

Promiňte, že budu citovat ze Zaříkávače koní (vy ten termín nemáte ráda), ale tam se mluví ne o pomoci lidem s problémovými koňmi, ale o pomoci koním s problémovými lidmi. Bylo to myšleno tak, že kůň se narodí jako čistá bytost a zkazit ji může jenom člověk.
V začátcích jsem to opravdu brala spíše jako pomoc lidem s jejich koněm, ale pak jsem se začala zaměřovat více na ty lidi. Třeba na začátku, kdy jsem pomáhala kamarádům, jsem k nim přijela, vzala si koně a pracovala s ním sama. A jim jsem vysvětlovala, proč kůň dělá něco, s čím si oni nevědí rady, a jak by mohli problém vyřešit. Ale teď se spíš dívám a pracuji s lidmi. Učím je, aby oni sami dokázali s koněm pracovat a porozumět mu.Ty výsledky sice nejsou tak rychle vidět na koních, ale na nich.

To zní logicky. Takhle by kůň poslouchal vás, a po předání by třeba lidé dělali stejnou chybu.
Ano. Je pravda, že koně reagují na každého člověka úplně jinak, a tak s jedním mohou fungovat bez problémů a jiný člověk si s daným koněm nerozumí. Proto je třeba pracovat na sobě, a ne jen na našich koních.

Jakou podle vás dělají lidé největší nebo nejčastější chybu?
My lidé máme tendence nad vším moc přemýšlet, a vytvářet si tak problémy ve své hlavě. Ale koně jsou v podstatě jednoduší. My si vytváříme představy, jak by to mělo vypadat, a jakmile to kůň udělá jinak, protože je to živá bytost, už nám to vytvoří problém. A my začneme přemýšlet, proč to není tak, jak chceme, a to kůň nemá rád. Lidé se většinou zabývají jen sami sebou a nezajímá je, co si myslí ten kůň. Lidé jsou moc zaměření na sebe. Měli by se více zamýšlet nad tím, jak přemýšlí jejich kůň a co skutečně potřebuje ke spokojenosti.

Není velkou chybou i to, že si nezkušení lidé pořizují nezkušené koně? Že převládá naivní představa vychovat si koníčka od hříbátka a vycvičit si ho jako pejska? Bohužel se takto nerozumně chovají i rodiče, kteří koupí dvanáctileté holčičce mladého koně a vůbec jim nedochází, jak nebezpečnou hračku jí pořizují. To jsou příklady, které si říkají o malér.
Jak už jsem o tom mluvila, lidé si udělají nějakou představu, vůbec si nezjistí žádné informace a myslí si, že výchova koně od hříběte je jednoduchá. Jenomže ono to tak není a spousta lidí pak narazí.

Na jednu stranu je lepší, když si nezkušený jezdec pořídí zkušeného koně, ale na stranu druhou, když si s mladým koněm dá tu práci a najdou společnou cestu, tak mu to dá mnohem víc. Ale chce to mnohem víc času, trpělivosti a občas to i hodně bolí.

To byl v podstatě i můj případ. Nepořídila jsem si sice úplně mladého koně, ale když to tak vezmu, tak byl na úrovni hříběte. Znal jenom dráhu a sulku…sice na něm pak jezdili, ale byl nevychovaný… Respektive lidé mu nedali pocit bezpečí, a tak se všeho bál a utíkal před tím. Já v té době byla taky hodně mladá, bylo mi čtrnáct. Rodiče tomu moc nerozuměli, já jsem tomu nerozuměla, a dnes bych žádnému začátečníkovi neporadila, aby si koupil takového koně.

Ale nelituji toho. Naopak. Všechno zlé je k něčemu dobré. Nebýt jeho, tak se asi neposunu tak daleko. A nejen u koní. Dal mi opravdu hodně i v životě. Je to můj největší učitel.

m

Kdybyste si nepořídila koně, na kterého nestačíte, nezačala byste se věnovat tomu, čemu se dnes věnujete… Setkala jste se s případem, který nešel vyřešit? Byl na hraně, nebezpečný a měla jste chuť to vzdát...
Já se nerada vzdávám, ale je pravda, že někdy tam ta chuť je, ale vždy se snažím končit pozitivně. Málokdy se dostanu do takové situace, že by byl koník paličatější než já. Vzpomínám si ale na jeden případ, kdy kamarádka chtěla koupit kobylku a požádala mě, jestli bych se na ni nejela podívat. Kobyla byla zvyklá jen na svou majitelku a ukázalo se, že je k cizím lidem hodně nedůvěřivá. Mírně řečeno. Paní nebyla „koňařka“, koupila si hříbě a to vyrůstalo bez koní jen s ní. Vytvořily si spolu určitý vztah, kdy si rozuměly, ale nebylo tam dané, kdo je šéf. Spíš ta kobyla. Vypadalo to, že je hodná, když po ní nikdo nic nechtěl. Ale jakmile ji chtěli prodat, přišel k ní někdo cizí, tak se začala bránit. Prostě nechtěla s nikým odejít. Pokud si však člověk stál za svým, začala se ošklivě bránit. Já s ní pracovala asi tři hodiny a chvílemi to bylo dost nepříjemné. Nechtěla jít, vzdorovitě couvala dozadu. Když pochopila, že jí to nepomůže, a rozešla se do předu, vyskočila a snažila se mě kopnout nebo kousnout do ramene. Já to čekala, tak se jí to nepodařilo, ale byla dost ostrá. Tři hodiny trvalo, než jsem si to zvládla s ní vyříkat a dokázala se mnou chodit a neskákat po mně.

Ale tři hodiny zřejmě nestačí?
Samozřejmě že nestačí, ten kůň to měl v sobě zažité. Je potřeba s ním pracovat, vyříkat si svá postavení a utvořit si mezi sebou vzájemný vztah. Kdybych za ním přijela další den, tak se to bude opakovat.

A jak to nakonec dopadlo?
To nevím, řekla jsem paní, že takto ji určitě neprodá. Byly dvě možnosti – prodat ji někomu, kdo s ní bude takto pracovat, nebo ji dát na výcvik, kde kobylku naučí „slušnému“ chování, a poté ji prodat. Nebo do stáda, které jí ve výchově evidentně chybělo. Kamarádka si ji nakonec nevzala. Takže to byl případ, kdy jsem měla chvílemi i strach. Bylo to hodně nepříjemné. Paní kobylku vychovávala jako pejska, a té se pak logicky nelíbilo, že po ní někdo něco chce.

Jaký by podle vás měl být ideální kůň pro začátečníka?
Měl by to být starší kůň, který je vyrovnaný, nejsou to už „děti“, které by si chtěly hrát, a mají rádi svůj klid. Začátečník potřebuje získat jistotu, a tu mu dá koník, který je klidný. Když na něj sedne, tak jde, zbytečně se nerozbíhá, a když ho chce zastavit, tak ho bez problému zastaví. Je to parťák. Občas se stává, že si začátečník pořídí levného koně, kterého se chce někdo zbavit kvůli nějakému problému, tak v tom případě nezkušený jezdec moc jistotu nezíská a začne se bát, a to není úplně ideální na začátek.

Takto to vypadá, že práce ze země je všespásná?
Nejde ani tak o práci ze země, o ty dané cviky, ale spíše o komunikaci s koněm, kterou se ze země můžeme lépe naučit. Člověk se musí naučit správně používat tlaky, stejně jako to dělají koně. Musíme vědět, kdy přitlačit, kdy povolit, kdy tlak zvýšit, nebo ho naopak ubrat. Zní to jednoduše, ale v praxi to někomu nejde tak rychle. Pokud se to člověk naučí a do toho ukáže koni, že je opravdu sebejistý a klidný, tak ho kůň začne respektovat a brát ho jako vůdce. Získáte si tak vzájemnou důvěru a respekt.

Když napíšu do článku „tlaky“, tak si čtenář laik pod tím těžko představí správný význam.
Pro koně je tlak pouhá naše myšlenka. Jsou velice citliví. Příklad: chci, aby kůň couvl, tak na to pomyslím a moje tělo už dává signály, nemusím ani nic udělat, ale tělo už signály vysílá, nepatrně. A kůň tyto energetické vlny vnímá. Už to je pro něj tlak. Ale když na tlak nereaguje, protože v tu chvíli neví, že má udělat, nebo nechce, nebo doteď nemusel, měli bychom tlak zvýšit, a to je například gesto rukou. Když ani na to reaguje, zkusím to vodítkem, hůlkou nebo tušírkou, a tlak tak zdůrazním. Když nereaguje, přidám větší tlak. A kůň si uvědomí, že by měl něco udělat. A v tom případě já přestanu tlačit. A to je pro něj pochvala a on vydedukuje, že se zachoval správně. O tom je ta komunikace, naučit se ten tlak správně používat. A samozřejmě vcítit se plně do koně. Pokud je to mladý kůň, dávám mu na jeho zareagování více času. Pokud je zkušený a nereguje, pravděpodobně mě zkouší, a tak chci jeho reakci rychleji.

m

Koně mezi sebou komunikují úplně dokonale. Třeba u sena dominantní kůň sklopí uši a ostatní si uvědomí, kde je jejich místo. Ti, co se nehodlají podřídit, dostanou výraznější signál – sklopí uši víc, podívá se, a když ani to nefunguje, přijde i kousanec. Kůň očekává, že když po něm něco chceme a jsme vůdčí, že mu to dáme výrazně najevo a umíme si stát za svým. Naše nejistota znejišťuje i jeho.

Při komunikaci a práci s koňmi je jedna z nejdůležitějších věcí vůbec pochvala. Kůň je jak malé děcko a pro pochvalu udělá cokoliv. Největší pochvalou a odměnou je pro něj uvolnění tlaku - klid za dobře odvedený cvik neboli pauza po splnění požadavku. Dále to může být pohlazení, slovní povzbuzení typu: „Ty jsi ale PAŠŠŠÁK, ŠIKULA.... DOBŘŘŘE. :) Můj koník na to slyší teď už velmi dobře a takovou pochvalu miluje.

m

Takže bychom měli koně, hlavně na začátku učení, chválit a odměňovat pokaždé, když se snaží vyhovět. U mladého koně pochvala přichází za každý náznak správného chování. Na to by lidé neměli zapomínat. Zkrátka chválit a vidět to, co se nám při práci povedlo. Nedrtit koně a nekárat, když se něco nevede. Zkrátka je to živá bytost a občas dělá „chyby“. Není třeba ho za ně peskovat, ale naopak ukázat, že to nebylo ono, co jsme chtěli. Pokud najde vhodné řešení a my ho dostatečně pochválíme, bude se snažit jakO to malé dítě. Síla pochvaly je prostě velká. Takže to bych  chtěla zdůraznit.

Člověk musí být důsledný a řeč těla výrazná.
Ano, ale nám lidem to není přirozené. Už jsme to zapomněli. Musíme se při té práci do toho vcítit a ponořit. Vyjadřujeme se slovy a ve skutečnosti cítíme něco jiného, přetvařujeme se. Ale kůň spíš vnímá naši řeč těla. Tu pravdivou. Tohle je nám cizí, chováme se před nimi jako lidé, přemýšlíme nad vším, ale kůň, aby se cítil v pohodě, musí mít vedle sebe koně = jednoduché a jasné vyjadřovací prostředky. Prostě, potřebuje vedle sebe svého kamaráda koně, někoho, komu dokáže porozumět. A pokud s ním chceme mít pěkný vztah a chceme, aby on porozuměl nám, musíme se tak začít chovat. Aby se cítil dobře, aby vypnul a mohl se spolehnout na nás, aby se nelekal, když něco vyběhne, a neutíkal s námi, jak velí jeho přirozený pud. My musíme převzít roli vůdčího koně. A to je na tom to nejtěžší. A tím se dostáváme k tomu, že to není práce jenom s koněm, ale i se sebou, se svými strachy… Kůň je naše zrcadlo a ukáže nám, co máme udělat. Když nás třeba chce kousnout, říká nám tím, že to samé požaduje on od nás. Je to taková pomůcka, když něco vidíme na koni a vadí nám to, to samé bychom měli udělat my. Není to o tom koně mlátit, ale když na nás tlačí a ptá se nás: „Jsi ten šéf? Umíš si stát za svým?“ Musíme mu to dát najevo jeho řečí.

Zajímalo by mě, jak tuto metodu využíváte při obsedání koně.
Já to dělám pomaleji, v kruhovce si nejprve s koněm pracuji ze země, abychom si mezi sebou utvořili přátelský vztah. Nedávám hned sedlo. Pomalu v kruhovce ho zvykám na různé tlaky, na dečku, pak teprve sedlo. Nechám ho, ať se s ním zkusí proběhnout a zjistí, že o nic nejde. Že sedlo není predátor, ale je teď jeho součástí.

m

Co byste vzkázala lidem, kteří si chtějí pořídit koně, ale nikdy ho neměli?
V každém případě, ať už si vyberou koně mladého nebo zkušeného, ať si v začátcích najdou někoho zkušeného, kdo je naučí koni rozumět. Ať si hodně čtou a zajímají se o komunikaci koní. Ať se naučí myslet jako kůň. Není důležité, co si v tréninku myslíme my, ale co si myslí kůň.  Pak to bude s koněm zábava a lidé se vyhnout spoustě problémů

Podívejte se na Hanku při práci s koňmi do fotogalerie.

Hanko, děkuji moc za zajímavý rozhovor a zkusím se nad sebou zamyslet

Čtěte také: