Češi mají rádi Mozarta. Mají rádi i Giovanniho, vždyť ho také napsal Praze. I to připomněla v úvodním vstupu s houslemi Iva Bittová v představení projektu Don Juan in Prague. Na jevišti stálo posprejované sloupořadí umístěné na zrcadlové ploše. Už tak sugestivní kulisy doplňovaly dvě nadživotní fotografie do pasu vysvlečené ženy, která si do úst míří pistolí. Scéna tak trochu připomínala kulisy výtvarně velice zdařilého filmu Romeo a Julie s Leonardem di Capriem v hlavní roli.

Podobnost ale zašla i dále, tento Don Giovanni se podle programu a pistolí v rukou protagonistů odehrával v současnosti. Podle kostýmů už nikoli – ty, i přes to, že byly variacemi, vycházely z klasického pojetí. V podstatě můžeme říci 50 %-50 %.

Iva Bittová už zpívala v New Yorku Její pastorkyňu, takže to, že zpívá operu klasickou, zase není takové překvapení. Pastorkyňu u nás ale nikdo neslyšel, takže publikum netušilo, co má očekávat. Donna Elvíra je postavou tragickou a tou zůstává i v podání Bittové, která ji však podává se svým neodolatelným charismatem a se všemi svými hudebními manýrami zakomponovanými do operního projevu. Osobitá Bittová a k tomu „strýček“ Mozart – tedy 50 %-50 %.

Ostatní zpěváci zpívají zcela po klasickém způsobu. Rozhodně nezpívají špatně. Navíc Giovanni Christophera Schaledenbranda je skutečně démonický, famózní byla Lisa Hopkins v roli Donny Anny, Zerlina Amelie Watkins byla také dobrá, ale na můj vkus byl na roli její hlas až příliš plný (postava také). Ottavio (Matthew Chellis) bude nudný, ať ho bude zpívat, kdo chce, Leporello (Matt Boehler) zase bude vtipný, ať ho hraje kdokoli.

Part komorního orchestru (zcela smyčcového) byl z 90 % Mozart a ze zbytku David Chambers. Dirigoval Petr Kofroň. V přízemí byl zvuk obstojný (až na statické poruchy v reproduktorech), ale na galerii se zdála intonace poněkud podezřelá, což si neumím vysvětlit, ale na zážitku to moc nepřidalo. Umělé hudební dodělávky sice nerušily, ale že by se to bez nich neobešlo... Zase je to tak 50 %-50 %.

A jak je to s tím moderním zpracováním? Nijak. Jen je v opeře dopsáno pár výstupů pro Ivu Bittovou a její hlas s houslemi, kteréžto jsou kvalitní, ať už vycházejí přímo z opery, nebo z hudební praxe samotné zpěvačky. Jen když jsou přímo dohromady a zároveň, je to něco, na co by si museli posluchači zvyknout (a to i ti, kteří mají rádi Mozarta i Bittovou). Jinak není provedení vůbec ničím výjimečné, nebo nedejbože převratné. Ba naopak.

Režie je tak statická, až to zaráží. Vzhledem k minimalismu, který na jevišti vládne, je skutečně pozoruhodné, že režisér nechává zpěváky po starodávném způsobu stát (zvláště v početnějších scénách) a zpívat svoje party. Možná si myslel, že mu pomůže zrcadlová podlaha, ale odraz herců k uzoufání mrtvou scénu nezachrání. Tady už to ani těch 50 % na 50 % není.
Nápad se tedy může jevit jako „zajímavý“, pěvecké výkony jsou dobré, jako bonus dostane divák úplně celou Ivu Bittovou, ale výsledek je zejména kvůli režii absolutně nedotažený. Nuda, nuda, šeď, šeď. Pochopitelně říci něco takového o fantastickém Mozartově díle je troufalost, ale Češi Giovanniho znají a viděli ho v mnoha provedeních. Když si navíc tento projekt dává za cíl bořit hranici mezi žánry, měl by to dělat tak, aby byl skutečně zajímavý, a nestavět pouze na osobě jedné výjimečné zpěvačky.

Stránky festivalu naleznete ZDE.

Reklama