Reklama

Reaguji na dnešní článek „Jez kulturně,nebo...“ Vámi uveřejněný v dnešní Ž-IN. Po jeho přečtení jsem se trochu nostalgicky vrátila do dob, kdy jsem jako dítě předškolního věku byla svými rodiči neustále peskována slovy: „Seď u toho jídla rovně.“ „Jídlo je Boží dar, tak jím neplýtvej.“ „Nenechávej zbytky, to se nedělá.“ A podobně. To jsem si užila!

Maminka chodila z práce pozdě domů a otec, který v té době pracoval jako stavbyvedoucí byl doma jak se mu zachtělo. A jelikož chtěl  „ulehčit“ mamince přípravu večeře pro mě a mého bratra, vyvářel nám vskutku kalorické bomby typu buřty s cibulí a fláky chleba na mnoho způsobů. Když maminka přišla utahaná s taškama jídla domů, pravidelná otcova slova vždy byla: „Kde vězíš, děti měli jen jednoho buřta.“ A maminka, která byla z 10ti dětí a kolikrát doma neměli co do hrnce, nám pokaždé udělala druhou a vydatnou večeři.

Postupem času si na to naše již roztažené žaludky zvykly a dožadovaly se stále více jídla. Tím pádem vznikaly problémy ve školce a ve škole, kde nám jídlo nestačilo. A v neposlední řadě jsme se s bratrem stávali často terčem posměšků typu: „Hele, tlustoprdi,“ atd.

Děti jsou zlé, a kdo to nezažil, neví o čem mluvím! Časem jsem se vykrmila na úctyhodných 100 kg při tehdejší výšce 1,66 cm - to mi bylo teprve 14 let. Bratr na tom nebyl o moc lépe. Ten aspoň, díky řecko-římskému zápasu, kam ho otec přihlásil již v 6-ti letech, se dokázal posměváčkům ubránit. Já ne! Byla jsem pro jejich ega výzvou, jelikož má osoba byla ve škole chytrá a tlustá zároveň, takže to byla přímo vražedná kombinace.

Maminka po několika málo letech věděla, že na našich postavách má vliv hlavně otcova lež a jeho „zednická strava“. Rozhodla se jednat. A já jí jsem za tuto snahu a pomoc neskonale vděčná! Upravily jsme si spolu jídelníček. Začaly jsme doma spolu cvičit aerobní cvičení. Prvních 20 minut jsem myslela, že bude moje smrt! Bylo mi v té době 15 let a přede mnou volba střední školy, tak jsem chtěla nějak vypadat. V neposlední řadě to byly ale i vleklé zdravotní problémy, které jsem díky své váze měla.

Za 4 roky jsem zhubla ze 100 kg na 54 kg. Bylo mi 19 let a já šla k maturitě s výškou 1,71 cm a 54 kg. Po zdravotní stránce jsem na tom byla velmi dobře. Odmaturovala jsem a dostala se na VOŠ. Vyšší odbornou školu jsem bohužel končila bez maminky, v mých 21 letech mi navždy odešla - zemřela na rakovinu. A s ní odešla i moje jediná životní opora, kterou jsem v životě měla. Ale, ač již není se mnou, mám jí stále uloženou ve svém srdci. Navíc jsem měla neustálé konflikty s otcem a o nějakém tom štěstí na partnery také nebyla řeč, nedokončila jsem VŠ, odstěhovala jsem se a motala se v bludném kruhu.

Díky svému manželovi začínám konečně znova žít a jsem mu za jeho přístup
k mojí osobě neskonale vděčná. A jak to dopadlo s bratrem? Tak z toho
je také fešák, bez nadbytečných kilogramů, dokonce tento rok plánují s
přítelkyní svatbu. A jak to váhově vypadá se mnou? Nyní je mi 26 let pryč, a vážím pořád stejně. Chtěla bych apelovat na všechny ženy, které hubnou a nejsou samy se sebou spokojeny. Že trvalé zhubnutí bez jo - jo efektu není v zázračných tabletách, ale v tom, že systematicky pomalu a jistě hubnete deko za dekem i několik let. Jedině tak se dá udržet trvalá váha. Protože milé dámy , když se člověk za léta projí k hroznému číslu na váze a chce najednou zhubnout, nepůjde to hned a samo, ale chce to hodně vůle, motivace, sebezapření a podporu okolí, tak své váhy dosáhne snad každá.

Přeji všem ženám-in  ale také redakci úspěšný celý rok 2008
Vaše paji.


Děkujeme za krásný příspěvek a posíláme za něj 1500 bodů do VVS.

VVS: x krát π