Když mi bylo 18, byla jsem znásilněna, bohužel nikoliv na ulici v průchodu s policajtama za zadkem, ale tak nějak „skrytě“, byl to ten případ, kdy si na prvním rande ten onen myslel na víc a já se nedokázala ubránit, 50 kilová na 100 kilovýho moc nejde. Navíc jsem byla v takovém podivném psychickém stavu souvisejícím s mou rodinou, takže jsem pak ani doma nemohla hledat pomoc. Moje matka v tom hrála velkou roli a v podstatě na mě první sex poznala, od té doby jsem pro ni byla a jsem navždy „promiskuitní kurva“… Asi si neuvědomila, že mě zraňovala před tímto zážitkem tím, že mi oznámila, že předchozí partner, jehož jsem vroucně milovala asi rok, mě milovat nebude, protože MĚ přece nikdo nemůže milovat… A že se mám postarat o panenství, protože ONA se mnou na gyndu nepůjde, aby mi to proškrábli – tyhle slova mi zní v hlavě dodnes a i jak to teď píšu, je mi na zvracení..

Vlastně už dnes nevím, jestli jsem byla opilá nebo jen strašně nešťastná, ale dodnes cítím ten pocit, že jsem si přála, aby mě ten chlap zabil. Protože by mi bylo líp…

Bolelo to fyzicky, ale víc na duši…Začala jsem nenávidět muže, v té době spíš ještě „kluky“… jeden o mě měl zájem, byl něžný a já se nechala nachytat na zamilovaný oči a polibky. Když mělo dojít k milování, řekla jsem mu o tom… aby na mě nespěchal. Ihned mě vyměnil…

Pak jsem po nějakých měsících potkala nynějšího manžela, a už jsme spolu byli dlouho a i jemu jsem to řekla po jednom ze zážitků, kdy byl prudší a mě se všechno připomělo… Zdálo se, že pochopil. Ale bohužel – dodnes si ze mě utahuje, že s NÍM, nabušencem, to bylo jistě lepší (zmínila jsem se o jeho kulturistické váze)  a že mám ráda mezi nohama velký… prostě se chová jako malej fracek a já se pak potácím mezi pocitem, že jsem si to fakt asi kdysi všechno vymyslela, nebo že se mi to fakt líbilo… 

Tyhle pocity ze znásilnění, ta prázdnota, ponížení se prohloubilo v těhotenství a po porodech, snad proto, že vás i u doktora věčně takhle ponižují, někde vám civí mezi nohy…  někdy je sex s manželem fajn, ale většinou se cítím jako matrace na vystříkání, promiňte ten výraz, ale je mi z toho samotné zle…

ON to už nikdy nepochopí, nemá cenu mi psát, že to máme s manželem probrat, to já sama už ani nechci, nechci se v tom rýpat. Pracuju v oboru, který se mimo jiné zabývá i těmito tématy a měla bych teoretickou možnost tyhle bolesti probrat s kolegou… možná by mi stačilo, kdyby mě přátelsky objal a tím by to skončilo. Zahladilo se, trošku…

Nejvíc na tomhle zážitku asi bolí to, že po znásilnění strašně toužíte po pohlazení, po objetí, jež nebude mít sexuální podtext (což je u 20 letých kluků sci-fi) jen vám tím řekne – neboj, bude to fajn. To mi nikdo nikdy neřekl…

Strašně toužím po pohlazení…ale asi se budu muset hladit sama. Jak udělat tlustou čáru, snažit se v sobě objevit tu ženu, jímž jsem byla před prvním sexuálním zážitkem? Vždyť tenkrát to mazlení bylo tak krásný, s tím úplně prvním… a lásky schopná jsem, duší milovat umím…

Dneska už vím, že sám to člověk není schopen nikdy zvládnout, pokud mu okolí hází klacky pod nohy, ale když se objeví jeden, který tu pomocnou ruku podá, pak se z toho bahna můžete obrovskou silou vyhrabat sama. Jen to chce kousek pochopení a třeba to pohlazení... Které ovšem musíte umět přijmout, a to je na tom všem ten nejtěžší úkol. Dodnes ho neumím a tak se pořád válím v tom bahně a sbírám odvahu k lásce sama k sobě.

Kulička

Text nebyl redakcí upraven.

Achjo, Kuličko, v situacích jako je tahle, nikdy nevím, co říct. Mít vás po ruce, tak vás klidně obejmu a řeknu, že to bude dobrý a když ne dobrý, tak aspoň o kousek lepší. Držím vám palce!

Dnes si povídáme o násilí na ženách. Zajímají nás vaše zkušenosti a názory na domácí násilí a násilí na ženách. Zajímá nás, zda-li jste se s ním také setkala a jak se zachovala.

Své příspěvky posílejte na adresu

redakce@zena-in.cz

Reklama