Rodiče si nevybíráme, někdy bohudík, jindy bohužel. Osud nás prostě přidělí do nějaké rodiny, v které pak vyrůstáme, učíme se, poznáváme svět a jeho zákonitosti. A taky zvyky, které nás někdy mohou pěkně štvát. Třeba věty našich rodičů.

Taky máte občas pocit, že ve vás rodiče pořád vidí malé dítě, i když už jste dávno dospělí a máte třeba i vlastní děti? Asi je to normální a dělá to zřejmě každý rodič. Když se o tom bavím se známými a přáteli, říkají, že jejich mamka vždycky čeká, než se vrátí z hospody domů, ptá se, co bylo v práci, upozorňuje na stejné věci jako v dětství. A někdy poučuje.

Přečtěte si také:

Naši toho taky říkají hodně. Ale vůbec si neuvědomuju, že by mi něco zásadně vadilo. Nejspíš jsem za ta léta zvyklá. Nebo už to nevnímám? Možná že obojí.

Na tom ale nezáleží, hlavně že tu rodiče jsou. Zaplaťpánbůh, že mi to mohou říct!

ilustrační foto

Jak je to u vás? Optala jsem se známých, kamarádů i kolemjdoucích, jak to mají: Vadí vám některé věty vašich rodičů?

Lucie: S rodiči se vídám tak jednou za měsíc a teď už mi vadí máloco, beru to s rezervou. Jako dítě jsem ale pár vět nesnášela, třeba když jsem se pokoušela něco vyrobit, spravit, udělat... taťka na mě vždycky chvíli koukal a pak řekl: Prosím tě, dej to sem, já to radši udělám sám. Tak mě spolehlivě odradil, abych se příště o cokoliv pokoušela. A mamka mi dodneška „radí“, co mám dělat: Hlavně ty děti pořádně oblíkej! Dej jim napít vodu, ať pořád nepijí to sladké. A tak podobně.

Helena: U rodičů mi vadilo pár vět. Maminka: Bylo to tak, jak říkám já (i když to tak vůbec nebylo) a ještě na otázku proč? Protože to říkám! Tatínek: No snad jo, uvidíme (takže ani ano, ani ne) a Nevím umí říct každej debil!

Robert: Naši toho nakecají... S tátou se bavím normálně, ale máma občas prudí. Nesnáším třeba to její vyptávání: Co je to za holku? Umí vařit? Kam zase jdeš, vždyť jsi teď přišel?

Jitka: Žiju pořád u rodičů, takže si jejich rady a poučky vyslechnu docela často. Dřív jsem se kvůli tomu rozčilovala, ale teď už jen kývnu hlavou a myslím si své. Táta s oblibou používá věty: Kde to je? Jak jsi tu uklidila, nemůžu nic najít! Přitom když uklízím, dávám vždycky všechno na své místo... A u mámy je obvyklé, že se pořád ptá, jako by mi bylo deset: Kdy přijdeš? Jedla jsi něco? S kým jdeš ven? Odpovídám podle nálady, ale už se kvůli tomu nevztekám. Vím, že to rodiče dělají, protože mají starost...

Luboš: Mně hodně vadí, když naši mluví o mé manželce, většinou si na něco stěžují. Třeba: Už zase přišla pozdě. Taky by ti někdy mohla uvařit teplou večeři. Stará se vůbec pořádně o děti? Říkám jim, že jim do toho nic není. Ale otravuje to...

Ondra: Nenašel jsem s výjimkou jediné věty nic, co by mi jako ditěti vadilo u rodičů. Dnes už tu větu pochopitelně neříkají, takže už nemám nic, co by mi vadilo. Ta věta, která mě naprosto drtila celé dětství, zněla: Když se nebudeš učit, budeš utírat kravám zadky! Nejdřív mě dost zlobila, pak štvala, a nakonec neskutečně sr... :-)

Martina: Celá léta jsem alergická na slova: bylo by potřeba, měli bychom (ve smyslu něco udělat, zařídit) - předem vím, že to není myšleno, jako že by se snad na zařizování čehokoli chtěla druhá osoba nějak podílet, ale vždycky je to přenecháno jen na mně... Raději bych slyšela: Nemohla bys prosím zařídit to a to, protože... a jakýkoli důvod, třeba že se jí nechce, cokoli by mi bylo milejší než tohle obcházení.

Pavla: Nemám ráda máminy věty: Kdybych ti to neříkala! Já jsem blbá a ty jsi chytrá...

Další zajímavé články:

Reklama