train

Možná bych mohla říct o černé pasažéry. Ale za prvé nevím, jestli jízdenku měli, nebo ne, a za druhé by si to někdo mohl, nedej bože, vyložit jako rasistickou poznámku.

Příběh, který vám napíšu, jsem si nevymyslela, ačkoliv vám to tak možná připadat nebude.

To bylo tak… Jednoho dne jsem se v Praze zdržela o něco déle, a tak jsem nasedla do vlaku až před dvacátou hodinou. O několik minut později si do potemnělého kupéčka přisedly dvě romské dívky v doprovodu dvou neméně hlučných chlapců z řad bledé většiny, z nichž jeden si nesl přes rameno brašnu s notebookem, o které o něco později prohlásil, že jest čerstvě ukradená.

„Hej pani!“ zvolala směrem ke mně jedna z dívek. „Hej pani, kradeš?“
„Ne, nekradu.“
„Ani trochu nekradeš?“
„Ani trochu,“ odpovídám s úsměvem.
„A děti máš?“
„Nemám.“
„Tak z čeho žiješ?“ Tahle otázka mě dokonale odzbrojila.
„Nooo,“ říkám váhavě. „Já pracuju.“
„Pracuješ, jo? No tak někdo holt poctivě a někdo krade,“ načež mi ukáže igelitku obsahující několik mobilů a peněženek. Usuzuji, že to je dnešní kořist. „A pani, je to dobrý pracovat, jo?“
„Výborný,“ usmívám se. „Zkuste to taky,“ říkám a čekám, od koho dostanu pěstí.
„To ne. To já až budu něco potřebovat, tak si to vezmu. Teda my nekradem, my si to půjčujeme. Akorát to nevracíme.“
Mlčím.
„A pani, kde pracuješ?“ ptá se.
„U policie,“ odpovídám s vážnou tváří.
Vystoupili.

Mám své názory, které si jen těžko nechám vzít, a škatulkování kategoricky odmítám. Neříkám, že si po téhle zkušenosti oholím hlavu a budu se zdviženou pravicí vykřikovat nacistická hesla. Ale také neříkám, že se lidem, majícím opačný názor, divím.

Máte také nějakou veselou historku z cest?

Reklama