Reklama


Jsem maniak přes pokrývky hlavy.

 

To zní děsně.

 

Ne to, že jsem maniak, to skutečně jsem, ale pokrývka hlavy, hlavová pokrývka.

 

V divadle to legračně nazývali hlavně muži - pohlavní pokrývka, a pak se škodolibě těšili, že se začnu červenat. Někdy se i dočkali, jsem totiž velmi nesmělá.

 

A možná s tou nesmělostí a zranitelností souvisí moje záliba v kloboucích, baretech, bekovkách a čepicích. Pěkně se do nich zahuhlám a cítím se bezpečně.

 

A nejen to, cítím se sebevědomě, protože mi klobouky sluší. Fakt, to mi říká každý.

 

Škoda že jsem se nenarodila v secesi. To byl zlatý věk klobouků. Dámy tenkrát bez klobouku nevyšly na ulici .Byl by to takový prohřešek, jako by se producírovaly nahé uprostřed kasáren.

 

Tak to ne, secese je moc prudérní.

 

Dvacátá léta, éra huček. To by bylo něco pro mě.

 

 

Když baba narazila hlavu do hučky nebo hučku na hlavu? To je jedno, podstatné je to narazila, tak mohla být šeredná jak noc, ale protože jí čouhala jen špička nosu, rudá pusa a brada, vypadala záhadně a sexy.

A když se navíc zahalila do obrovského kožešinového límce a cupkala si to drobnými krůčky kolem hloučku mužů, musely jim úžasem  vypadnout doutníky z pusy.

 

No jen si vzpomeňte na okouzlující entrée Marilyn Monroe v „Někdo to rád horké“.

 

Tenhle typ klobouků  se  jako jediný vrátil po letech na scénu, aby si získal oblibu hlavně u starší generace žen. V čem to asi bude? Dnes už v něm sotva někomu vyrazíte dech. Že by zase ta eleganci a šarm ubíjející praktičnost?

V duchu doby se začal našívat z manšestrů a šusťákovin, nošen pěkně na šešuli, s prošívaným kabátem a sbírkou naditých igelitek.

 

Už se asi nikdy nevrátí nostalgické, šikmo posazené „florenťáky“, co známe z filmů pro pamětníky.

Už nerozechvějí srdce gentlemanů ty vlahé pohledy skrývané za černými závoji.

Zůstaly nám už jen na poškrábaných kopiích prvorepublikových dojáků.

 

A to je jen dobře.

Bůh ví, jak by je semlel moderní způsob života, jaký paskvil by stvořil ve jménu současné nositelnosti.

Díky, báby v pletených kastrolech mi bohatě stačí.

 

Konec klobouků v Čechách nastal v padesátých letech.

Od té doby se už nikdy nevzpamatovaly.

 

Klobouk, coby buržoazní přežitek, jaksi nepasoval k ženě budovatelce.

Socialismus jí uvázal šátek na babku (kdo by si nepamatoval zelenou bankovku).

 

A závoj? Zhrubl v dělnických rukách na síťovku na brambory.

 

A dnes?

 

Renesance se nekoná. Klobouky odvál čas na přehlídková mola, na dostihy a na aristokratické hlavy.

 

A uznejme, že tam jim to sluší nejlépe.