Domácnost

Krutá pravda o Nionetě: Byla opravdu střevo!

 

Už odmalička mi říkali, že jsem „kočičí máma“. Ano, miluji číči celým svým srdcem... Od svých třinácti let mám doma vždy nějakého kočičího kamaráda – takového plyšáčka na pomazlení, přítele, který mě vždy dokáže bedlivě vyslyšet, kterému se mohu vyplakat do kožíšku ;o)

 

A právě díky této mé lásce nemám ráda věty a hlášky typu: Pche! Kočky! Jsou to jen falešný potvory! Prostě s tímto názorem nesouhlasím.

Asi proto, že už řadu let kočičku chovám, myslím, že se mi – tedy alespoň částečně – podařilo proniknout do kočičího světa, drze se vetřít do kočičí říše.

 

Víte, ona ta kočičí říše skutečně není o falši, nevěrnosti či nadřazenosti. Kdepak. Kočky nás dokáží milovat, jen si zachovávají svoji důstojnost, nenechají se sebou manipulovat, nejsou to jednoduše řečeno psi, kteří na povel udělají kotrmelec z postele.

 

Kočka prostě zůstává svá. A že si nesedne na povel? Tak to promiňte, to pro mne opravdu neznamená, že je to prachobyčejná nevděčnice, která si neumí vážit dobré kočičí stravy a laskavého slova.

 

Kikinka – moje úplně první koťátko, které jsem dostala za vysvědčení, mi dokázala obohatit život na celých „dlouhých“ sedm let...

Hrály jsem si spolu, povídaly si (tedy já povídala, Kikina pochopitelně jen poslouchala ;o))) ), nebo jsme společně lezly po stromech….

 

A právě ve spojitosti Kikina, já a strom se mi vybavila jedna příhoda, která se mi nesmazatelně vepsala do mé – již pomalu chátrající – paměti….

 

 

Byl krásný letní den. Já si užívala prázdnin, které ten rok pro mě měly opravdu nádherný nádech dobrodružství. Za vysvědčení jsem totiž dostala kotě. Splnil se mi můj sen – měla jsem doma skutečnou, živou kočičku!

Trávila jsem s ní den i noc, ale co vám budu vyprávět. Nejvíc jsem se těšila na chvíli, kdy s Kikinou vyrazím ven. Prostě kdy se společně půjdeme projít.

Naivní představa procházet se s kočkou, já vím… Ale bylo mi třináct a tento věk snad trošičku mé chování omlouvá... Myslím…

 

Načančala jsem se do šatiček, Kikině uvázala mašli kolem krku (chudák zvíře) a se šťastným výrazem ve tváři vyrazila na onu vytouženou procházku.

(V duchu jsem už viděla obdivné pohledy kluků, tedy hlavně Leoše ze 7. B, kterého jsem milovala tak, jak jen dokáže milovat srdíčko puberťáka).

 

Sotva jsme vyšly z domu, můj sen vzal za své.

Kiki se rozhlédla svým kotěcím pohledem a první, co ji zaujalo, byl obrovský, podivný klacek, který stál přímo před domem.

 

Ani v nejhorších představách by mě nenapadlo, že to malé, hloupé kotě se rozhodne vyrazit na túru po vysoké bříze. Já měla přeci jasný plán!: Procházet se pomalu po ulici, Kiki spořádaně půjde vedle mě a obě budeme vypadat naprosto neodolatelně.

 

Ovšem můj plán se s kočičím plánem evidentně neshodoval.

Kikina udělala frnk! A já už jen zahlédla růžovou mašli, jak se mi ztrácí v koruně stromu.

Prvních dvacet minut jsem věřila tomu, že když budu na Kiki volat a příjemným hlasem ji přesvědčovat, že svým chováním ničí můj geniální plán, zabere to.

Po dvaceti minutách jsem musela připustit krutou pravdu – nezabere. Kikině bylo úplně fuk, co si ta její bláznivá panička tam dole říká.

 

 

V koruně břízy pyšně hleděla dolů na svět, a myslím, že se cítila jako pravá kočičí princezna... Tedy do chvíle, než zjistila, že neumí slézt.

V okamžiku, kdy už ji to sezení na onom podivně velikém klacku nebavilo a ona zatoužila po pevné zemi pod nohama, zjistila tvrdou pravdu. A to, že nahoru to šlo samo... ale jak se z té výšky dostat dolů???

Nevím, zda svým kočičím mozkem tuto situaci nějak zásadně řešila, faktem je, že si sedla na kraj větve, která se tyčila v nebeských výšinách, dívala se dolů na travnatou zem a řvala jako o život.

 

Řvala vytrvale a řvala skutečně zoufale. Pranic nepomáhalo moje povzbuzování, že to dokáže. Pranic nepomáhalo moje logické a názorné vysvětlování, jak má slézt.

 

Po nějakém čase jsem usoudila, že není jiná možnost, než se za Kikinou vydat na strom a snést ji...

 

Aby bylo jasno, jsem neohrabané dřevo, tudíž cesta do nebeských výšin byla pro mě úkolem nadlidským. Psychicky jsem se připravila na tvrdý pád, několikrát se v duchu pomodlila ke svému andělíčkovi a začala jsem šplhat. V šatech a v lodičkách….

 

Ale zabodovala jsem. Vylezla jsem na – téměř poslední – větev, chytla číču do ruky a můj mozek mi v tom slastném okamžiku vyslal jasnou a výstižnou zprávu: „Nejsi blbá? Ty takový střevo a chceš slézt dolů s kočkou v náručí?“

 

A jooooo, řekla jsem si... to mi fakt nedošlo.

Posadila jsem se na větev a stejně jako před chvílí Kikina zvažovala vzniklou situaci. V okolí nebyl nikdo, kdo by nám dvěma nešikům pomohl, a cesta dolů s kočkou v ruce byla rovna sebevraždě...

 

Já byla vždycky nešikovný jelito, to jo. Ale nápady, nápady já měla fakt dobrý.

Kdybych byla hrdinkou animovaného seriálu, asi by mi ilustrátor ve chvíli, kdy se mi v hlavě zrodil nápad, nakreslil nad hlavu veliký vykřičník.

 

Pohladila jsem vyděšenou Kiki po kožichu, zašeptala jsem jí: „Já se vrátím, neboj!“ a významně na ni zamrkala a jala se lézt ze stromu.

 

Nebudu vám lhát. Cestou dolů jsem asi čtyřikrát málem sletěla, kočka mi řvala zoufale nad hlavou a myslím, že několikrát měla v úmyslu mi i na hlavu skočit – to z obavy, že ji nechám navždy na tom odporném klacku…

 

Když jsem úspěšně spočinula na zemi, vyrazila jsem k domovu. V hlavě mi blikal fantastický nápad  s velkým N a já si říkala, že jsem prostě dobrá, prostě dokážu vyřešit každou situaci!

Vběhla jsem do pokojíčku, sebrala ze skříně batoh a opět pelášila zpět na strom.

 

Že bych se převlékla do šortek? Či si vzala na nohy tenisky? To mě opravdu ani koutkem mysli nenapadalo.

 

S nemalými obtížemi jsem opět vylezla do koruny stromu, kde už zoufalá Kikinka propadala panice. Otevřela jsem batoh, chytila svého mazlíka a šup! s ním do rance. Batoh zapnout, nasadit na záda a hurá ze stromu!

 

Pravdou je, že Kiki můj záchranný plán nevyhodnotila ani trochu jako dobrý. Nevděčnice jedna! V batohu řvala stejně jako na stromě a snažila se stůj co stůj z toho hnusně tmavého místa dostat.

Marně.

 

Přezka batohu držela a já s nejvyšší opatrností slézala ze stromu. Tak si říkám, že pohled na mě musel být skutečně nezapomenutelný, a dodnes doufám, že mě při tomto sestupu  Leoš ze 7. B neviděl.

 

Napadlo by vás, že vás také větev stromu nemusí udržet? Že se může zlomit? Asi každého normálního člověka by tato možnost napadla. Mě ne.

A tak ve chvíli, kdy se ozvalo ono osudné „křup!“ a já letěla dolů jako zralá hruška, jsem si lámala hlavu s tím, jak to, že padám??? Vždyť jsem se držela tak pevně!

 

Dopadla jsem na všechny čtyři. Kolena rozbitá, dlaně sedřené, řvoucí kočku na zádech.

S brekotem jsem se dobelhala domů a můj senzační plán se mi už ani zdaleka nezdál tak senzační.

 

Šaty byly nejen špinavé, ale měly i novou „ozdobu“ – parádní ďuznu. A střevíčky? Ty vypadaly jako právě vyštrachané z popelnice…

 

Ale… zvládla jsem dostat kočku ze stromu, takže: Mise splněna! ;o)

A proč vám vlastně tento příběh vyprávím? No protože jsou prázdniny za dveřmi! A já tajně dětem závidím všechna ta dobrodružství, která je čekají…

 

A víte co? Možná letos vyzkouším, jestli jsem se náááhodou už nenaučila lézt na stromy! Tak uvidíme… Držte mi palce ;o)

   
27.06.2005 - Dům a byt - autor: Sabina

Komentáře:

  1. avatar
    [40] Meander [*]

    Mám doma dvě britské kočky a je to dokonalý filtr na chlapy. A i kdyby tyhle moje čičiny "odfiltrovaly" všechny potenciální nápadníky, tak mi to bude vadit míň, než chlap, který by se k nim choval hnusně. Kopnout mi někdo do kočky, rozkopu mu holeně. A případně i ksicht.

    superkarma: 0 27.06.2005, 15:05:36
  2. avatar
    [37] medunka2001 [*]

    Moje kočka se mnou taky chtěla chodit na procházky, ale zatrhla jsem jí to a to z bezpečnostních důvodů. Pokaždé, když jsem odcházela z domu na vlak, tak se hnala za mnou a byla schopná jet se mnou do práce nebo kam jsem právě jela. Stanovila jsem tedy hranici, menší křižovatku, za kterou už nesměla. Zprvu se jí nechtělo vracet se domů, ale po čase si zvykla a vyprovázela mě vždycky jen na to místo. Zajímavé je, že když jsem pak šla do obchodu na druhou stranu od domu, tak kočka došla pouze do skoro stejné vzdálenosti od domu a vracela se, nebo tam na mě počkala.
    Taky se říká, že kočka nepřiběhne na zavolání. Tak ta moje přiběhne. Je pravda, že ji nevolám jen tak bezdůvodně, ale jen v případě, že pro ni mám něco dobrého:-)))
    A perlička na závěr. Když byla mladší, tak nás v čase, kdy jsme měli přijet z práce vyhlížela ze sousedovic smrku. Naštěstí se nikdy nestalo, že by nemohla dolů. Jak nás zmerčila, tak byla dole nato šup. Teď už je línější, tak čeká u garáže a pak soutěží s dcerou, kdo dřív oběhne domeček a bude první u dveří:-)))

    superkarma: 0 27.06.2005, 12:53:44
  3. avatar
    [36] vlcice [*]

    Že kočky nechodí na procházku? Tak ta moje se mnou chodila a bez vodítka! Přivezla jsem si ji k babičce jako malé koťátko a ačkoliv jsem byla u babičky jen o víkendech a o prázdninách, tak Číča na mě byla neskutečně fixovaná. Možná proto, že jsem vždy běžela první na půdu za ní ani jsem se ještě nestačila uvítat s babičkou. A celé dny jsem trávila jen s ní.
    Ráda jsem se procházela k lesu, kde na mezi rostly lesní jahody. Vždycky, když jsem vyšla z naši zahrady, objevila se Číča, ať byla kdekoliv a připojila se ke mně. Volným vznešeným krokem se procházela kolem mne, občas vylezla na nějaký strom, občas hledala něco v trávě a když zjistila, že jsem se příliš vzdálila, rozběhla se za mnou. Takhle jsme častokrát chodily na procházku a nikdo ,kdo nás neviděl, nechtěl věřit, že je to možné.

    superkarma: 0 27.06.2005, 10:54:12
  4. avatar
    [31] gerda [*]

    to kopání do koček bych snášela dost těžko. Kromě toho je to špatný příklad dětem.

    superkarma: 0 27.06.2005, 10:31:04
  5. avatar
    [30] Amélie [*]

    Tak přesně takhle vyváděl na stromě náš Oskar. Nahoru vylezl, dolů už ne a řval tam tak strašně, že nás asi doteď sousedi podezřívají z něčí vraždy . Vylezli jsem pro něj po žebříku.

    superkarma: 0 27.06.2005, 10:29:36
  6. avatar
    [27] Ivana. [*]

    skvělé. kočky miluju teď máme miminko a je to pěkný raubíř.

    superkarma: 0 27.06.2005, 09:56:05
  7. avatar
    [26] Susina [*]

    krásnej článek a kočky milujeme doma celýma našema třema srdíčkama. máme dvě...

    superkarma: 0 27.06.2005, 09:52:12
  8. [21] hajcena [*]

    i já jsem kočičí máma! Teď mám 2 a pro toho jednoho občas lezu na střechu !

    superkarma: 0 27.06.2005, 09:06:05
  9. avatar
    [18] Hannah01 [*]

    superkarma: 0 27.06.2005, 08:38:05
  10. avatar
    [17] Lenika [*]

    Já jsem byla taky velká milka. Ale po stromech jsem uměla lézt už osmi letech

    superkarma: 0 27.06.2005, 08:33:40
  11. avatar
    [16] Žábina [*]

    no hlavně že jsi věděla že kočka není pes aby si sedla na povel
    ale že ti bude jako pes chodit u nohy, to jsi si myslela ?

    superkarma: 0 27.06.2005, 08:32:29
  12. avatar
    [15] breberka [*]

    Moc pěkné čtení po ránu

    superkarma: 0 27.06.2005, 08:01:31
  13. avatar
    [14] Markýza [*]

    superkarma: 0 27.06.2005, 07:54:33
  14. avatar
    [11] Landriel [*]

    superkarma: 0 27.06.2005, 06:57:00
  15. avatar
    [10] gerda [*]

    moc pěkný příběh - a není vymyšlený, to se cení !

    superkarma: 0 27.06.2005, 06:47:24
  16. avatar
    [9] clarCa [*]

    superkarma: 0 27.06.2005, 03:36:20
  17. avatar
    [2] Suzanne [*]

    superkarma: 0 27.06.2005, 00:28:54
  18. avatar
    [1] Eva_CZ [*]

    superkarma: 0 27.06.2005, 00:16:50

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Testování intimní kosmetiky pro ženy z ČR a Slovenska
Anketa: Pečete bábovky?
Jaké hračky kupujete svým vnoučatům?
Anketa pro maminky: Jaké kupujete hračky svým dětem?
Výzkum na téma kašel
Průzkum na téma finanční zajištění

Náš tip

Doporučujeme