Já sama jsem nikdy nic podobného - co se týče posmrtného života - na vlastní kůži nezažila, ale znám pár příběhů z vyprávění.

Moje babička byla realistka, věřila jen tomu, na co si mohla sáhnout a samotné jí byl její zážitek divný, ale já jsem přesvědčená, že "tam" něco je.

Když byla mladá, sloužila u sedláka. Čekaly na povoz z koňmi. Byla v kuchyni ještě s jednou kuchařkou. Na jednou slyšely těžké kroky, jak jdou pomalu ze schodů. Tak vyběhly na chodbu a nikdo nešel. Křičeli jméno vozky, ale nikdo se neozýval. Bylo jim to divné, ale měly práci, tak šly zpět do kuchyně. Za chvíli přijel vozka, evidentně to tedy nemohl být on. Když nesly oběd starému sedlákovi do patra, který tam ležel v posteli a marodil, zjistily, že je mrtvý. Nikdo kromě mé babičky, kuchařky a nemocného pána v domě nebyl.

A ještě jeden příběh:
Mé kamarádce umřel tchán. Tchýně po pohřbu tedy zůstala v domku sama. Leží v posteli a najednou slyší náklaďák, kterým jezdil její manžel. Žádná světla, jen zvuk přijíždějícího auta. Bála se pohnout a čekala, co se bude dít. Cvakla branka, kroky ke dveřím, kroky po kuchyni, které se zastavily před dveřmi do ložnice, po chvíli kroky zpět, cvakla branka a auto odjelo. Tchýně byla vyděšená, ale po chvíli vstala a šla se podívat do kuchyně, na chodbu, ke dveřím, k brance. Vše bylo zamčeno, vše tak jak bylo.

Myslíte, že se to všem zúčastněným jen zdálo? A co např. telepatie? Mě se stává dost často, že na někoho myslím a on zavolá, potkám ho, nebo se s ním něco děje. Není to taky tak trochu divné?

Nebo Vám se nestává, že někam přijedete a říkáte, tady už jsem byla, tady to znám a támhle za rohem je....
Mě jo, někdy se toho až bojím.
Všem pěkný den

Majdinka


 

Majdinko, mohu tě uklidnit... Pocity o kterých píšeš moc dobře znám, a ano – i já se jich občas bojím...

A co vy ostatní? Také máte sem tam pocit, že znáte místo, na kterém jste nikdy nebyli?
Také občas myslíte na někoho a on vám v zápětí zavolá, nebo se objeví na ulici?

 

Krásný pátek vám přeje vykulená

 

 

Reklama