Když mi bylo asi 13 let, potkala mně psí katastrofa. Náš psí miláček - pudlík - utekl na ulici a přejelo ho auto. Strašně jsem brečela. Naši mi slíbili, že když bude na vysvědčení vyznamenání, dostanu pejska nového. Vyznamenání bylo, ale ani po měsíci se nikdo nestaral, jak to bude s pejskem. Zašla jsem za rodiči a upozornila je, že jsem svou část dohody splnila a teď je na nich, aby splnili oni tu svou část. Naši mi řekli, že mají moc práce a že když si pejska seženu, že mi ho koupí.

Hned druhý den jsem našla v novinách inzerát, kde kdosi nabízel štěňátka černých pudlíků. Stačil jeden telefonát, kde jsem pejska zamluvila a zjisitila adresu. O víkendu zajel táta se mnou omrknout, které klubíčko bude naše a za pár týdnů jsme měli doma krásnou fenečku. Dali jsme jí jméno Mikyna.

Záhy jsme se dočkali velkého překvapení - naše štěně neumělo žrát! Zeptali jsme se veterináře co s tím. Poradil nám, že máme pejskovi do krku strčit sousto - on že to spolkne - popř. kašovitou stravu vpravit do tlamičky lžičkou - prý se sám naučí...

Jenže omyl. Mikynce už byly už dva roky, ale sama nežrala. Všichni se této čestné povinnosti vyhýbali, takže jsem krmila jen já. Když měla Mikynka hlad, došla si ke mně, sedla, zaškemrala tlapkou a šla k misce a ohlížela se celou dobu na mně. Tatínek si dělal legraci, že Mikynka chce našťouchat.

Jenže potíže nastaly, když jsem odjela na tábor. 14 dní naše čubinka nic nežrala, protože jsem nebyla doma já. Přijela jsem a ona byla hrozně vyhublá. Od nikoho jiného krmit nechtěla. Začali jsme řešit, čím ji co nejrychleji vykrmit. V té době ještě nebyly konzervy a pod. Maminku napadlo,že bych jí mohla uvařit krupicovou kaši. Zavelela, řekla mi postup a odešla do práce. Doma jsme zůstali jen já, táta a starší sestra. Pochopitelně, že mě v tom ti dva nechali.

Uvařila jsem kaši a nechala ji vychladnout. Pravda - byla nějaká tušší, ale říkala jsem si, že ji alespoň víc zasytí. Vzala jsem lžičku, vpravila první sousto čubince do tlamičky, tlamičku zavřela a čekala až to zbaští. Čubinka koulela očima, ale nežrala. Trvalo to snad 2 minuty, než se jí chudince povedlo s ohromným úsilím rozlepit tlamičku (já si myslela, že jí to jen nechutná).
Mikynka se nakonec dostala ze své vyhublosti díky "našťouchávání" knedlíky a omáčkou (dnes mám husí kůži z toho, čím jsme ji to krmili), ale žrát se naučila až ve věku 5 let, kdy jsme si pořídili kotě...

Danulinka


Milá Danulinko,
je mi divné, že to veterinář nějak neřešil, to přece není normální.
Ale jsem ráda, že to nakonec dobře dopadlo a přeji vám hezký den
Reklama