Bylo mi dvacet devět, a tikot biologických hodin mě nechával v klidu.

 

Zaujala jsem postoj “když to přijde, tak to bude“.

 

Přišlo.

 

Kruci, proč se mě nezmocňuje pocit euforie, proč neskáču radostí, proč mám najednou strach?

Nejsem nějaká divná?

 

Poslali mě na ultrazvuk.

 

S doporučením v ruce jsem rozechvěle vešla do Ústavu pro péči o matku a dítě v Podolí.

 

V čekárně jsem se cítila nejistě a pokukovala po pupkatých budoucích matkách, jak hladí své budoucí děti, které se zatím jen převalovaly v jejich útrobách.

 

Prostředí bylo prosycené mateřskou láskou. 

 

Po chvilce mě v jejich přítomnosti začal blažit nepopsatelný pocit hrdosti a pýchy.

Konečně je to tady.Ten slastný okamžik uvědomění, že ve mně roste nový človíček.

 

Posvátné rozjímání přerušila sestra vyslovením mého jména.

 

Byla jsem na řadě.

 

Odhalila jsem své bříško tvaru obráceného lavoru a čekala, co se bude dít.

Měla jsem dobrý výhled na monitor a pozorovala změť šedobílých mlhovin na obrazovce.

Tak tahle mapa okluzních front ukrývá moje dítě?

 

Náhle se chladivý pohyb sondy zastavil.

Zatajil se mi dech a zaostřila jsem na černou tečku. Na miniaturní bod, který evidentně vzbudil lékařův zájem.

Ještě chvíli kroužil kolem tečky a začal diktovat sestře.

„Plod A,“ zašátral sondou.

„Plod B.“

„Co?“ vyhrkla jsem, ale lékař nereagoval a hledal dál.

„Už dost,“ chtělo se mi vykřiknout, ale měla jsem sucho v krku.

„Tak to budou dvojčátka,“ řekl trochu s pocitem lítosti, že jich neobjevil víc.

 

Vypadla jsem z ordinace jak opařená.

 

Zmocnila se mě nepředstavitelná panika a obavy. Budu je schopná donosit?

 

Šla jsem pěšky z Podolí až do Karlína a celou cestu plakala.

 

Dnes je mým milovaným plodům A a B patnáct, jmenují se Nikolka a Míša a jsou to nejdražší, co mi život dal.

 

A moje reakce?

 

Nedovedu si to vysvětlit. Strašně se za ni stydím a svým dětem se  nastotisíckrát omlouvám.

 

Napište mi, jak byste reagovaly vy.

 

Jsem ojedinělý případ?

 

Byl to těhotenský zkrat?

 

Reklama