Jako titulek k dnešnímu článku jsem použila lehce pozměněný citát Karla Čapka, jenž na mě někde nedávno vyskočil na internetu. A musím říct, že už dlouho mi nic nepřišlo tak hluboce pravdivé – zvlášť dnes, v době, kdy se prostřednictvím internetu může každý ke všemu vyjadřovat. Při pohledu do diskusních fór to často vypadá, že jsme národ erudovaných odborníků takřka na všechno. Ale téma anonymních komentářů nechme dnes stranou. I v běžném, rozumějte kontaktním životě, se s kritikou totiž můžeme setkat každý den. V práci, doma nebo třeba na ulici, když nějaký uvědomělý spoluobčan pocítí nutkavou potřebu vyjádřit se k tomu, že si čtete časopis, jenž zrovna jemu „nevoní“.
 
Říká se, že kritizovat je snadné. A já bych k této velké pravdě ještě dodala, že určitý druh lidí bere kritizování ostatních v podstatě jako kompenzaci vlastní nedostatečnosti. To samozřejmě není z mé hlavy. Jste na kritiku přecitlivělá? Pak vězte, že kritika je mnohdy zkrátka i jen převlečená závist… Rozlišit oprávněnou a konstruktivní kritiku od té potřeby výše uvedené je mnohdy tvrdý oříšek. Když se to naučíte, stačí pak už kritiky z té druhé skupiny od sebe „odrážet“ a hlavně si jejich slova nebrat osobně.

 
Jak dokázat neopodstatnělou kritiku přijmout, nám poradilo několik žen, které to už umí:

  • Vyslechněte si ji s klidem, nenechte se zatáhnout do diskuse, o které víte, že nemá žádný smysl,“ radí třicetiletá Andrea, jež si s kritikou užila více než dost. Její partner byl totiž v dětství neustále kritizován svými rodiči za každou maličkost a v dospělosti v jejich tradici pokračoval. Vždy jí tvrdil, že pro něho je kritika motivace ke zlepšení a překvapovalo ho, že Andrea to tak nebere. „Pro mě byla naopak nepřetržitá kritika málem důvodem k odchodu," přiznává mladá žena, které se nakonec podařilo právě svým stoickým přístupem a dlouhým vysvětlováním, když emoce odešly, chování partnera změnit. 
  • Nereagujte hned a s příslibem, že si vše v klidu promyslíte, odejděte,“ radí něco podobného pětatřicetiletá Věra, kterou v práci dlouho trápil věčně nespokojený šéf. „Většinou šlo navíc o tzv. padající víte co,“ vysvětluje s úsměvem administrativní pracovnice, které se prý hodně pomohlo i vzdálit se a situaci prodýchat. „Když jsme se pak k tématu vrátili, většinou jsme oba byli už na úplně jiné vlně,“ dodává.
  • Pokud se vám zdá, že smyslem kritiky druhého je z vás opakovaně dělat blbce, zkuste s daným člověk v rámci možností omezit kontakt,“ říká rezolutně pětadvacetiletá Renata. „Vím, že to nemusí být snadné řešení, ale život je příliš krátký, než abyste někomu sloužili jako boxovací pytel,“ vysvětluje mladá prodavačka, jež dřív pracovala na poště a byla neustále pod palbou kritiky od své nadřízené. Dle jejich slov neoprávněně. V novém zaměstnání je spokojená a situace se prý k její radosti neopakuje. „Asi nebudu až tak blbá, jak se mé bývalé šéfové zdálo,“ dodává s úsměvem.

Co bylo cílem tohoto krátkého zamyšlení na téma, jež by naplnilo nejednu knihu? Abyste se cítily lépe! Samozřejmě, nikdo není dokonalý a nikdo nemá patent na moudrost. Ale když se naučíme rozlišovat přínosnou kritiku, jež je v podstatě nepříliš obratně sdělenou radou, od té útočné a nic neříkající, bude nám lehčeji na duši. A kdo se cítí dobře, nemá potřebu se vozit po ostatních. A tak bude svět i vaší zásluhou zase o něco milejší, nemyslíte?

Přečtěte si také:

Uložit

Reklama