Kristýna Kracíková je břišní tanečnice. Dříve pracovala v realitní kanceláři, nyní je na mateřské dovolené. Dokáže s nadsázkou vyprávět o tom, jak jí tento ryze ženský způsob pohybu změnil život. Je svým založením optimistka. Říká všem: „Buďme rádi za to, co máme, a nestěžujme si pořád.“ Kromě hudby a tance miluje svoji rodinu, se kterou se vydá ráda kdykoliv kamkoliv.

kristinaJak jste se vlastně k břišnímu tanci dostala?
K břišnímu tanci jsem se v roce 2001 dostala úplnou náhodou, když si má maminka se sestrou předplatily nově pořádané kurzy od začínající, ale rychle se rozrůstající firmy Aisha, s.r.o. (dnes již neexistuje). Bohužel maminka onemocněla a nemohla kurz již dochodit a permanentky se nevracely. „Přece to nepropadne... tak to odchoď aspoň ty...“ , přemlouvala mamka se ségrou čtrnáctiletou puberťačku, která nejraději chodila v teplácích a volném tričku a o ladných ženských pohybech neměla ani páru. Moc se mi tam tehdy vážně nechtělo, ač mi to teď přijde neuvěřitelné. První hodiny, kdy nám cvičitelka, skoro „hadí žena“ , předváděla byť ty nejjednodušší kreace, jsem se musela jen smát a říkala si: „Nikdy nemůžu moje tělo přinutit, aby něco takového, nebo snad jen podobného provedlo...“

Ale nakonec to vyšlo, že...
Zlomový bod přišel, když si ségra pořídila první penízkový šátek. Nutno připomenout, že penízkový šátek nebyl tehdy (ač je tomu těch pouhých 10 let) vůbec levná záležitost – břišní tance byly novinka, tehdy se spolu s Aishou a se Studiem orientálního tance konal velký boom a začaly se přidávat další a další společnosti, které začaly úspěšně pořádat kurzy břišního tance po celé Praze a republice, ale to už je z jiného soudku. Jen jsem chtěla k tomu penízkovému šátku. Tenkrát nás stál kvalitní šátek kolem 1500 Kč, ty šátky byly k dostání většinou přes společnost nebo jejich obchody, nebylo to zdaleka jako dnes, kdy si můžeme klasický šátek na první hodiny tance pořídit na tržišti, v ethno obchůdcích, či dokonce u Vietnamců doslova za pár kaček.

Takže za všechno může šátek?
Sestra byla vždy ladnější, tanec ji od začátku bavil a šel jí, ale přece jen s tím šátkem to byla tutovka. Tak jsem si i já přála svůj první šátek, hodní rodiče koupili a přišla změna. Vážně, najednou jsem pohyb začala cítit, pohnula jsem bokem a koukám, cinkááám... takže s ním vážně hýbu? Moje tehdy křečovité a krkolomné pohyby se s cinkáním šátku změnily na celkem příjemné a časem i docela přirozené... S poznáním břišního tance přišla i změna mě samotné. Při tanci jsem se začala cítit jako žena (do té doby jsem byla spíše takový kluk, móda mě nezajímala, své nepopulární „Venušiny křivky“ jsem se snažila schovat do volných džínů a co nejvolnějšího a nejtmavšího trička...)Možná se v tom někdo najde...

A co bylo dál?
Čím více jsem tancovala a procvičovala jednotlivé prvky, samozřejmě již pokaždé s nenahraditelným penízkovým šátkem, který k tanci prostě patří, jsem se cítila lépe a lépe... Nejen že člověk vydá neuvěřitelnou energii, z hodiny i přesto odcházíte nabití a veselí, protáhnete i celé tělo od ramenou až po bedra, ale zároveň, aniž byste o tom věděly (i když první hodiny to asi pocítíte), posílíte nohy, ruce, horní břišní svaly, což zdánlivě opravdu člověku tak nepřijde. Opravdu jsem milovala řeči: „No jo, břišní tance, tam jen třesete zadkem, co? :-) Prostě kdo nezkusí, neví...

tanec

Co Vás na břišním tanci nejvíce přitahuje?
Neuvěřitelná ženskost, hudba a celkový dojem z tance mě okouzlil, takže jsem pokračovala v kurzech tance dále i v Praze. Mezitím se i má sestra stala po absolvování různých seminářů sama lektorkou, a protože jsme obě tančily od samotného začátku a dlouho u spol. Aisha, která tenkrát zažívala veliký rozkvět a sháněla lektorky, tak u mě se pak jen čekalo, až budu plnoletá, abych mohla na dohodu vykonávat též lektorskou činnost. A já už se nemohla dočkat, až se poprvé postavím před zrcadla a budu moci tu krásu a tajemství tohoto tance rozšiřovat dále... Tancovala jsem pořád, chodila na semináře, abych se co nejvíce zdokonalila, když mi něco nešlo, trénovala jsem doma třeba 3 hodiny, než to bylo lepší. Jako studentka jsem měla spoustu času, prostě mě to bavilo. Začala jsem se oblékat normálně. Měla jsem konečně nějakého opravdového koníčka. Celkově myslím, že mi tance prospěl...

K samotnému tanci: Vždy jsem trpěla skoliózou zad, chodila na rehabilitace, masáže, cvičení. Když jsem se začala věnovat tanci profesionálně, tudíž v té době jsem učila tak 3 až 5 hodin tance týdně, k tomu občasné semináře, záda přestala bolet, i když v začátcích jsem je určitě potrápila, ale opět jen než si tělo zvyklo, od té doby přináší opravdu jen samá pozitiva.

A jak si vedete jako lektorka?
Pro ty, co s tancem začínají: já jsem příklad toho, že ač si člověk připadá jako antitalent, nebaví ho to, nebo mu to ze začátku nejde, čas všechno ukáže. Podle mě je zlomový první půlrok, za tu dobu bychom se, pokud nám ten pohyb sedne, měly uvolnit. Pokud se vám to líbí, dělá vám dobře, ale přijde vám, že vám to nejde, že se nemůžete tak uvolnit, nevzdávejte to! Když se opravdu chce a je trochu času, tak to jde. A největší pomocník: právě penízkový šátek a u mě osobně i později pořízená sukně, která dodá elegantnost, něžnost, ladnost. Neříkám ale, že to musí sednout každému, ještě že máme dnes již tak široký výběr pohybové aktivity, a každý si sám vybere, která je právě pro něj ta TOP! Mám šikovné dámy v kurzu, vždy se na ně těším, nyní už jsme středně pokročilí, takže můžeme tancovat i choreografie, a pro mne je to hrozně velká odměna, když se na konci hodiny všechny sladíme a jedeme dohromady jednu sestavu. Krásně to vypadá a jsem na ně pyšná!

Čtěte také:

Reklama