Reklama

Vážená redakce, původně jsem  k dnešnímu tématu "poděkování" nechtěla přispívat, ale nakonec mi to přeci jen nedalo.

Každý den potkám někoho, komu bych měla poděkovat.

Prodavačce za ochotu a trpělivost, učitelce ve školce za pevné nervy, protijedoucímu řidiči co zastaví v koloně a nechá mě odbočit vlevo…

Běžné věci,  které beru někdy až moc jako samozřejmost.

Kývnu, usměji se.  Snad právě proto, že tohle zažívám denně .
Brala jsem jako samozřejmost, že tu jsi, vždycky po ruce, vždycky spolehlivý.

Nikdy jsi neřekl : „nemůžu, nemám čas, počkej až potom..“  Snad jsem Ti stačila za všechno poděkovat, Tobě - nejlepšímu chlapovi mého života.

I přes naše občasné  hádky a škádlení dneska vím, že už těžko najdu někoho lepšího.

Na poslední pusu a pohlazení  nikdy nezapomenu, doufám a věřím, že i Ty jsi ho vnímal.
Díky táto
s pozdravem Krišpína

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.


Tak a mám husí kůži. Krásné, opravdu – dojemné. M.