Reklama
Milé ženy-in,
jiskřivé ráno skřivanům a upřímnou soustrast sovám :-) .
Dnes se mi obzvlášť nechtělo z postele. I po víkendu si připadám, jako bych skládala vagon uhlí. A to jsem prosím ani neflámovala, ani nešla pozdě spát. Naopak, před editací chodím vždycky dřív, abych nezaspala, to bych vám přece nemohla udělat.
Navzdory své nechuti k brzkému vstávání chodím všude včas, ne-li o trochu dřív. Už ze základky mám totiž vypěstovaný chorobný strach z pozdních příchodů. Ten potupný pocit, kdy někam přijdete pozdě, nastane hrobové ticho, všechny zraky se na vás upřou a čekají, až vykoktáte nějakou nejapnou výmluvu, se rovná noční můře. A tak mi nezbývá, než bojovat se svým biorytmem a nařídit si postupně tři budíky. Pro jistotu.
A tak jsem tady a s prvním hrnkem kávy čekám, že mě svými příspěvky proberete.
Už se těším.