To nám bude ale dneska hezky, už se na to těším. Nepochybuji o tom, že budete mít o čem psát. Stačí paměť. Začnu tradičně já, abych vás rozehřála…

Když se narodil můj brácha, bylo mi jedenáct let. To už jsem jaksi věděla mnohé.

Ovšem v době, kdy jsem toužila po sestře před ním, poctivě jsem za okno sypala mák.

Po pár měsících jsem už toužila potkat tu vránu, abych ji mohla oškubat.

Nesměla jsem se od Evy ani hnout, furt jsem ji měla na krku. Když jsem ji omylem zapomněla na sídlišti, kdo myslíte, že dostal? No jasně že já.

Když mi spadla i s fusakem do kádě s kapry, myslíte, že mi uvěřili, že se tam vrhla sama?

NO NE!

Nedivte se proto, že když jsem se dozvěděla, že budu mít ještě sourozence, moc nadšená jsem nebyla.

Jára v noci nespal a navíc mě děsil.

V tu dobu, když se začal stavět v postýlce, jsem právě dočítala knihu „Tichá hrůza“. Usnula jsem hned po té, co jsem dočetla povídku „Malý vrah“.

Skoro jsem se počůrala, když jsem se v noci probudila, on stál v postýlce a jeho obličej bez náznaku pigmentu byl nachově rudý.

Spala jsem tu noc v chodbě.

Ráno mi bráchu máma naservírovala do kočárku a já musela brousit Okrouhlík.

A tenhle den mě k sobě brácha připoutal

Ten kočárek, co jsem ho tam vezla, se jmenoval, nebo se mu říkalo, „golfáče“. Byl nízký a jen pro sezení.

Jedu si s Jarouškem z Okrouhlíku a naproti nám jde paní s obrovským černým psem. Asi to byl novofunlanďan.

Strašně funěl. (ten pes)

V ten moment, když se přiblížil, chudák Jaroušek celý zezelenal, pak zbělal a pak začal křičet: „KOKONT! KOKONT!!“ Chudinka malý, měl úplně šok.

Celý se poslintal. (Jaroušek)

Kokonta se pak bál strašně dlouho. Bylo to jeho vlastní soukromé strašidlo. Něco, co je tak strašné, že je hrozné to jen vyslovit. To byl KOKONT. Byl mnohokrát strašnější než bubák, kostra, obr, všecko. Jak se řeklo „kokont“, Jára se poslintal.


Jestli si tohle ten můj milovaný policajt, co je z brášky teď, přečte, tak mě tutově zatkne.

I když… mohla bych případně zkusit vyslovit kokonta…

P.S.: Sorry, „Cardo“… :-)))))

Reklama