…chtělo by se doplnit nadpis o slovo „svět“, ale vzhledem k tomu, že se dnes tady nebaví spolu profíci, pro které je veřejné vystupování denním chlebem, spíše by se namísto slova svět hodilo slovo „průjem“…
Ale ano, tak například já.
Před klavírním koncertem ve svých 7 letech, kdy jsem přítomné rodiče (i mé) mínila zachvátit uměleckým pojetím děl „Jede, jede poštovský panáček“ a půlminutovou etudou „Na houpačce“, jsem nevěděla, jestli mám do mísy strčit hlavu, nebo se na tři hodiny posadit.
Po absolvování pekla na jevišti následovala úklona, kterou jsem nevybrala, a už jsem se vrhala střemhlav do hlediště. Pak jsem v zákulisí plakala. Maminka také. Dojetím.
Klavíru jsem nechala po té, co mi v sedmnácti došlo, že bude dost problém brát ho s sebou na čundr. Kytara byla skladnější.
Po megaúspěchu na Pražském vajíčku, kde jsem se při recitování básně od pana Seiferta rozpakala a se mnou dvě ženy z poroty, a kdy jsem vyhrála, pojaly mé učitelky na základce pocit, že nesmím chybět na žádném vystoupení pro rodiče, pravidelně pořádaném v jídelně.
Bila jsem hlavou o mříže, „nyla“ u křišťálové studánky, úpěla u Maryčky Magdónovy a volala Antonína, topiče elektrárenského ke kotli.
Když se po mně v deváté třídě chtělo, abych básní nějakého polopomatence procítěně hřímala před davem dospělých, z nichž mnozí měli i rozum v hlavě, cosi jako „Soudruhu Lenine, jsme navždy s tvým jhem pojeni poutem nehynoucím …(něco,něco)…davy vděčných tváří…“…odmítla jsem s tím, že ze sebe nebudu dělat kašpara.
I zavřela jsem si pro budoucno dveře do jídelny o besídkách.
Má veřejná vystoupení se pak točila jinam a pak již nikam, čehož nelituji.
Právě probíhá další Superstar
Co se Superstar týče, je mi účastníků líto a občas trpím a odcházím pryč, neb prožívám trapas za ně. Rovněž se přikláním k názoru, že někteří zúčastnění by měli mít alespoň jednoho jediného kamaráda, který by byl ochoten říct: „Vykašli se na to, je to strašný!“ Pořád by to bylo lepší než náraz na mnohdy nevybíravý projev „všemocných všeumělů“ v porotě.
Ale právě Superstar nechám na vás a na senátu ženy-in, jehož složení a názor přiletí nad tuto novinku již za půl hodiny.
Dnešní téma dne je tedy o vašich amatérských veřejných vystoupeních a úspěšnosti v nich. A také o vašem názoru na účast v podobných soutěžích, jakou je Superstar, nebo třeba X-factor .
Napište mi na redakce@zena-in.cz o vaší zkušenosti. Kde jste vystupovali a jak to dopadlo? Jak to bylo s trémou? Co si myslíte o Superstar, X Faktoru a podobných líhních talentů?
Přeji příjemnou zábavu u dnešního tématu dne, kde nebude chybět Chcípák a Borec, soutěž, vyhodnocení Víte, kdo jsem, vyhodnocení minulé denní soutěže a cena pro příspěvek.
Hezký pondělek! :-)
Nový komentář
Komentáře
secret — #9 Nohavicovi, protože řekl, že to je poslední koncert.
selinka — #15

Quentinová z Montargis (Kentánová) — #14 ta naše byla taková malá kulička, takže to její zanícené natřásání vypadalo pro puberťáky fakt bombasticky
selinka — #13naše se jmenovala Stáňa, byla malá a nechápala...proč jsme jí příjmení změnili na Kolodějová
Quentinová z Montargis (Kentánová) — #12 to je zajímavý, že takhle nenormálně byly zapálený soušky přes ruštinu
ta naše taky, každou hodinu procítěně zpívala a kroutila se u toho , jak u tyče - aspoň bylo čemu se zasmát
selinka — #11jojo, hubu nezavřu doteď...ale ta úča byla něco jako Martin Zounar v Tankovém praporu...ten zapálený soudruh...jak byl nadšený do knih o Sovětském svazu a měl ten nadšený obličej..: No... no... tady...a držel se za hruď a dotazovaný voják vyhrkl: KOZY...
Toto dělala ona s tím mikrofonem...až k ústům obouruč a pořád ..no no... chybělo jen říct...pinďour
Quentinová z Montargis (Kentánová) — #10 zvučný hlásek Tě neopustil, co?
souška učitelka byla na facku 
Kuten Morken) od 6 let jsem chodila do Kahánku-loutkového divadla, ale nebyla jsem vodič, byla jsem hlas, páč jsem byla malinkatá, ale zvučná
V první třídě recitační kroužek, od třetí třídy jsem se učila rusky a přešla jsem do recitačního kroužku ČS-Sovětského přátelství a od té doby jsme recitovali až do osmičky pouze rusky sáhodlouhé verše, ovšem krásné. Tréma nikdy nebyla...
Za to puberta...tyyyyvado))) v prvním ročníku jsme měly 4 studentky s neoblíbenou učitelkou jít do ředitelny a odtud školním rozhlasem vysílat do celé školy nějaké kvákání...soudružka učitelka však držela nehorázným způsobem mikrofon v obou rukách u našich obličejů a hádejte, jaký byl tvar mikrofonu a jak nás to všechny čtyři odrovnalo...kor když nám před tím jeden hodný spolužák stačil říct starý peprnný vtip o dvou způsobech lízání nanuku-ze kterých se pozná, jestli je žena vdaná nebo svobodná . Z vysílání bylo řehtání a prskání a chrochtání a slušný trapas, když to úča nevypnula a začla nám u zapnutého rozhlasu napobídat a nadávat současně
átéčko — #4
kterýmu umělci?
....né, že bych byla pověrčivá, ale dneska mi z kabelky vypadl křišťál a rozštípl se....
átéčko — #4 ...člověk jak je starší, tak si víc uvědomuje všechno kolem i náročnost chvíle. Když jsme děti, bývá nám to asi víc jedno :-)
átéčko — #4 ještě že ne na těch prknech
Míšo, byla jsem na tom podobně s recitováním básní a básniček na různých akcích. Trému jsem neměla. Zato teď...! Když jsem jen nesla umělci květinu na pódium, měla jsem žaludek v krku...
Kde je léto? kde? hned tam jedu za vámi.
Tady byla mlha a ještě je, že nevidím svůj obvyklý rozhled širokodleko. Máme taky trochu pocukrováno.
enka1 — #1

jj na léto, ale....., ještě si počkáme na léto, ale mě by stačilo jaro, šup sem s ním 

Dobré ráno přeji všem, všem na ž-in
Dobré ráno, z okna to vypadá na léto,ale na prkna v přírodních amfiteátrech to ještě není