Reklama

Dnešní den bude v duchu podivné schopnosti podvědomí každého z nás. Povídáme si o předtuchách a vizích budoucích událostí. Máme to všichni, ale ne všichni tomu věnujeme pozornost. Někdy je to o tom, že nám to dojde až zpětně. „Já věděla, že se to stane.“ To je nejčastější reakce těch, kdo neposlechli.

Je to snazší, než to vypadá

V praxi to vypadá asi takhle:

dTo si takhle jedu tmou sedmdesátkou mezi Mělníkem a Medonosy směrem na Dubou. Vracela jsem se poměrně pozdě z Prahy z redakce do Varnsdorfu. Poslouchám rádio a myslím na… nevim, asi na teplou vanu…

Najednou úplně mimo všechny myšlenky mi kolem očí jakoby v hlavě proletěl obrázek něčeho velikého, leknutí a rozbitého skla. Ani ne vteřina.

A protože tyhle modely svého „mezivědomí“ už znám, hodně jsem ubrala a doslova jsem se serpentinami plížila.

Dvě zatáčky a byla tam.

V záři světel, v rychlosti pod čtyřicet kilometrů v hodině koukám – laň.

Ani neměla potřebu se hnout. Zírala oslněná dálkovými světly uprostřed vozovky. Krásná. Musela jsem skoro zastavit, než se rozhodla odejít.

Kdybych zůstala u rychlosti, kterou jsem jela původně, neměla by za tou zatáčkou šanci a byla by jí škoda. Když pominu škodu na autě.

A to je jen střípek toho, co jsem si s těmihle věcmi zakusila, než jsem se vůči některým ve vlastním zájmu vymezila.

Dělala jsem i „mluvčí obětí“, kdy za mnou jezdil jeden policista s věcmi pohřešovaných lidí.  Jak to tehdy bylo, vám svěřím v úterý.

Dnes bych ale moc ráda příběhy a povídání od vás.

Znáte něco z toho, co jsem prožila se srnou, z vlastní zkušenosti? Můžete říci, že vám, nebo někomu blízkému zachránila vize – předtucha třeba život nebo majetek? Máte někoho takového ve svém okolí?

Piště mi na redakce@zena-in.cz