Snad v každé rodině s dětmi mají alespoň jedno svoje vlastní, vymyšlené slovíčko. I u nás to tak je. A kdyby jen jedno!

Naše dítě zřejmě podědilo talent po mamince. Už jako malá holčička jsem si totiž s oblibou vymýšlela nejrůznější jména pro plyšáčky. I dnes, když vymýšlím pohádky na dobrou noc, dávám svým hrdinům neobvyklá jména.

A náš potomek používá také spoustu slovíček, které dokážeme rozluštit jen já a můj drahý. Nejčastěji to jsou zkomoleniny skutečných slov, které jen z té malé pusinky ne a ne vyjít správně. Tříleté prtě ještě neumí říkat „r", ale místo, aby jako většina dětí šišlalo, písmenka vynechává. A vlastně všechna dlouhá slova s oblibou zkracuje.

Dlouho se u nás ráno a večer ozývalo „Báno!" a „Bono!" (tj. „Dobré ráno" a „Dobrou noc"). Slovíčka se nám natolik zalíbila, že báno i bono si doteď přejeme i my, dospěláci, včetně babiček a nejbližších přátel. :)

Několikrát denně se u nás také ozývá zvuk velmi podobný houkání sanitky „Ku-at! Ku-at! Ku-at!". To nám naše sluníčko hrdě oznamuje, že potřebuje jít na malou stranu - čůrat.

Patvarů máme opravdu mnoho, např. pepáky = tepláky, hoheout = rozepnout, ku-y ku-y ku-y = citoslovce pro čůrání, ...

Také složité názvy léků jsou mnohdy zkomoleny téměř k nepoznání. Nesmrtelný je kokotan = Imunoglukan.

Ale abych vás jen nezaplavovala prapodivnou hatlamatilkou, přidám na závěr jednu historku, opravdový „evrgrín" v rodině mé polovičky.

Tehdy měl můj drahý přibližně 2,5 roku. Jeho rodiče se po dlouhé době rozhodli vydat večer za kulturou a požádali babičku, aby vnoučka pohlídala. Babička ochotně souhlasila. Když rodiče odcházeli, vše bylo naprosto v pořádku.

Krátce poté, co oba odešli do divadla, si vnouček vzpomněl, že si chce hrát s pájkou. A dožadoval se jí tak vehementně, tak křičel, tak brečel, tak prosil, že zoufalá babička by mu ji i dala, jen aby už byl klid! Pájku ale nikde nenašla. (Mobily nebyly, aby zavolala a zeptala se, kde hledat.) Kdoví jakým zázrakem se jí vnoučka podařilo uklidnit a uspat.

Po návratu domů na rodiče čekala pořádně rozzlobená babička. Místo pozdravu hned spustila a rodičům nadávala a vyčítala. Jak jen je možné, divila se babička, že dva dospělí lidé dávají dítěti na hraní pájku??? Taková nezodpovědnost! Copak chtějí dítě zmrzačit? Vždyť by si kluk mohl strašlivě ublížit! Takové pitomé nápady!

Babička hartusila a hartusila. Rodičům trvalo, než ji aspoň trošku uklidnili, než se jim podařilo skočit babičce do řeči. Pak teprve mohli vysvětlit, že pájka přece znamená kabelka! Pájka jako slovo označující červenou kabelku plnou nejtajnějších pokladů, nejoblíbenějších hraček malého chlapečka.

Kde by se taky zvala opravdická pájka v domácnosti, kde ani jeden z rodičů není kutil, že? To dá přeci rozum, babičko! :)

Poučeni touto historkou proto upozorňujeme babičky na každý nový patvar našeho děťátka. Aby náhodou nedostala na hraní opravdovou pájku. :)

Pěkný den přeje Eli.Emanuela :)

„Již mnoho let toužím pravidelně psát. Občas jsem zkoušela poslat své články do novin či internetových magazínů. Až na malé, dílčí úspěchy jsem si ale o „redaktořině“ mohla nechat zdát. Od minulého týdne se sen začíná měnit v realitu...“

Čtenářka Eli.Emanuela, tedy Markéta Matlová, se stala pro tento rok naší externí redaktorkou. Sledujte její články, které budou vycházet každý pátek!

(red)

Reklama