Toto téma dne není zrovna tradiční a těžko budou vaše dnešní příspěvky o vlastních zkušenostech z role „Veřejná manželka“. I když nebylo by špatné, kdyby se nám svěřila právě jedna z nich, že? Leč myslím (a je to její škoda), že na ženu-in asi nechodí.

Přesto si myslím, že je o čem si povídat.

Vždyť člověk nemusí být právě aktérem té které situace, aby na ni neměl názor. A to je to, co mě dnes zajímá…

Ne, co jste na vlastní kůži prožily, ačkoli to také, ale co si myslíte o těch, které tohle „postihlo“.

Ano, postihlo, protože jsem toho názoru, že mnohá taková paní premiérová, ministrová, prezidentová a jiná, zkraje možná do důsledku ani netuší, do čeho se napasovaly.

Domnívám se také, že v hloubi duše nejedna lituje.

Hodně jsem přemýšlela, když jsem tohle téma plánovala.

Zkoušela jsem si mnoho představit, protože vlastní zkušenost také nemám, a ani po ní neprahnu. Je taková role vůbec alespoň trochu závidění hodná?

Co myslíte vy?

Zkuste se zamyslet.

  • Co nejraději děláte?
  • Jak se nejraději oblékáte?
  • Jak si představujete volný čas po boku svého milovaného?
  • O čem a s kým si rády povídáte?
  • Kam se chodíte bavit?
  • Jak řešíte partnerské hádky a tak dále.

A teď řekněte, kolik z toho byste mohly realizovat v roli třeba nějaké první dámy.

Já to zkusila.

  • Nejraději jím kyselé rybičky, nejraději v poloze vleže, s knihou, nebo dobrým dokumentem, když ne odetektivkou. No nevím, když si představím, že ony mají program naplánovaný na měsíc (ne-li na víc)dopředu, kam bych vmanipulovala ty rybičky.
  • V mých plandavých sukních, krkem obtěžkaným přívěsky a v kristuskách, bych nejspíš zaplnila titulní strany snad i bobkových listů a můj případný choť by měl co vysvětlovat.
  • Tak to vím přesně. V přírodě, například ve skalách a při milování. No, už to vidím. Za zadkem s ochrankou, byť decentně otočenou, bych si nezula ani ty kristusky.
  • S Kamilou o kravinách. Nikdy bych ji nevyměnila za nějakou Cecílii, kterou ani neznám.
  • Do kina s hromadou popcornu, nebo na kulečník. Ne, vyklizené kino či hradní kulečníkový sál, nechci.
  • Mlátim dveřma a jsem sprostá do dřezu, aby to nikdo (hlavně on) neslyšel. Nevím o žádném hradním dřezu, kam by se dalo nadávat bez nebezpečí, že zítra má slova (a i ty, co jsem neřekla) neotisknou novinky.

Myslíte, že to přeháním? Máte dojem, že taková „veřejná manželka“, jak jsem tyto ženy soukromně nazvala, může být šťastná po boku svého muže?

Že časem nemá psychické problémy ze ztráty soukromí, nemožnosti dělat věci po svém a že prakticky nemůže s odpuštěním poslat manžela... rovně… když je prostě nesnesitelný?

Vzpomínáte, jak paní Havlová (Veškrnová) odhodlaně vstala a pískala na prsty v místnosti plné politiků? Ti jí dali, co?!

A to byl jen ždibíček emocí obyčejného člověka, který se stal přes noc „věcí veřejnou“.

Popovídejte si dnes na tohle téma se mnou a vlastně i se všemi.

Vaše názory tradičně čekám na : redakce@zena-in.cz

Reklama