Myslíte, že jsou sopky krásné? Já ano. Fascinují mě svou šílenou silou, tím, jak jsou nevyzpytatelné. Klidně si deset tisíc let spí, a pak najednou BUCH! A už to lítá. Jako by se protahovala po dobrém zimním spánku. A přitom ukázala, co všechno v ní dřímalo. S plnou parádou. Aby se vyřádila, uchechtla se nad tím, že to nikdo nečekal, a zase dělala, že spí.

Sopky vypadají různě. A některé jsou pěkně zakuklené. Můžou být úplně pod vodou nebo vypadají jako sympatická hora porostlá stromy. Klasická sopka, jak ji známe všichni, je kužel s otvorem – kráterem namísto vrcholu. Ze kterého se často kouří.

Sopky můžeme rozdělit do tří skupin. Jsou to vulkány, které jsou činné, čas od času dají o sobě vědět a jsou pod vědeckým dohledem. Pak je skupina spících sopek, to jsou ty, které za posledních 10 000 let ani neškytly, a vyhaslé. Ty neprojevily aktivitu za déle než 10 000 let.

Co je sopka a jak vzniká?
Sopka je otvor v zemské kůře, kudy se na povrch tlačí láva (tj. roztavené horniny neboli magma), doprovázená plyny a sopečným popelem. Činné sopky leží zpravidla na rozmezí dvou litosférických desek. Jejich fungování vysvětluje teorie DESKOVÉ TEKTONIKY.

Podle této teorie deskové tektoniky se zemská kůra skládá z mnoha pevných desek, které plují na svrchní tuhé až tekuté části zemského pláště zvané astenosféra. V místech, kde se desky stýkají, podsunují či nasunují jedna nad druhou, bývá zemská kůra rozlámána tak, že si zde magma, které je pod obrovským tlakem, může najít cestu na zemský povrch.Tak vzniká kráter sopky.

Jestliže je kráterem vyvrhována láva a sopečný popel, které se na sebe kupí, vzniká kuželovitá hora - sopka. Klasickým příkladem je japonská Rádži nebo Pico del Teide na Tenerife.
Opakováním sopečných výbuchů a ukládáním nových vyvrženin sopka roste do výšky, ale i do šířky, a tak se některé z nich stávají nejvyššími horami světadílu, například sopka McKinley (6 194 m) Severní Ameriky a sopka Aconcagua (6 959 m) je nejvyšší horou Jižní Ameriky.

Pokud se sopka zklidní a hodí se do spícího stádia, láva v kráteru utuhne a vytvoří pevnou zátku. Obnovený podzemní tlak magmatu nebo plynů ale může tuto zátku vyrazit. Tak dojde k opětnému sopečnému výbuchu. V jiných případech si láva otevírá na povrch nové cesty, které ústí na svazích sopky, a ty se pak nazývají parazitické krátery. Prudký výbuch může v podzemí vytvořit ohromnou jeskyni v místech, kde dříve bylo magma, a zhroucení vrcholu sopky pak vytvoří ohromný kráter zvaný kaldera, který se často naplní vodou, a vznikne kráterové jezero. Tyto kaldery mohou mít průměr mnoha kilometrů.

I při své ohnivé a ničivé práci se sopky chovají různě, můžeme jejich činnost rozdělit do několika skupin:

Erupce Havajského typu: Erupce sopek jsou pokojné, láva teče pomalu a dá se jí uniknout. Také míra prachu a popele je malá.
Erupce Strombolského typu: Je silnější, při výbuchu sopka vystřeluje kusy rozžhavené lávy, tzv. „bomby", které padají zpátky k zemi, kutálejí se po svahu dolů a na úpatí se rozletí na spoustu menších částí.
Erupce typu Vulkáno je velmi nebezpečný výbuch, místo chrlení je láva vystřelována několik kilometrů daleko od kráteru.
Plenejský způsob úniku lávy je nejhorší. Stlačená síla je tak velká, že vybuchne celá hora. Takto vybuchl Vesuv a sopečným popelem pohřbil celé Pompeje a Hereulaneum. Magma bylo tak husté, že plyny nemohly uniknout a erupce se podobala vystřelení zátky z šampaňského. Do vzduchu se dostalo velké množství látek obsahující jedovaté plyny spolu se žhavým popelem a prachem.

Popel a prach
To, co je stejně ničivé jako láva, je smrtící prach, který okamžitě zamoří rozlehlé okolí sopky, která soptí. Může být rozptýlen ve vzduchu několik dní. Paradoxně tedy lidé umírají ne na spáleniny od žhavého magma, ale zadušením všudypřítomného žhavého prachu. Popel a prach se může dostat až do výšky 30 km a dolétne až do vzdálenosti stovek kilometrů od kráteru. Nejkoncentrovanější je ale v blízkosti výbuchu. U Plenejského způsobu úniku lávy je ničivost prachu a popele nejhorší.

Podmořské sopky
Sopky se vyskytují velmi často pod hladinou moře. Vyvržená láva ale ve vodě rychle chladne. Pokud je sopka hodně činná, nakupením lávy sopka roste a může vyrůst až nad hladinu. Některé sopky se základem pod mořem jsou tak obrovské, že se z nich stane ostrov – například Havajské ostrovy.

Vnik sopečných jezer
Jezera na půdě sopek vznikají tak, že sopka se svou činností tak vyčerpala, vyvrhla celé svůj žhavý vnitřek až do pomyslného dna a její stěny se propadly do vytvořeného prázdného prostoru. V této nové jámě pak vzniká vulkanické jezero.

Nejznámější sopečné katastrofy:

Asijská Krakatoa a její výbuch v síle pěti nukleárních bomb
Vůbec největší výbuch, který kdy pamatujeme, je výbuch sopky Krakatoa (oblast Sumatry a Jávy). Výbuch se dá přirovnat k pěti jaderným bombám, takový měl dopad. Nejprve sopka více než 4 měsíce duněla a uvnitř to vřelo. Nabírala síly pro svou akci. Den „D“ nastal dne 27.srpna 1883, kdy výbuch odstřelil vršek sopky. Svou silou tato sopka získala smutné označení nejsilnějšího a nejhlučnějšího výbuchu na zemi. Byla slyšet až 4000 km vzdálené Austrálii. Do atmosféry se uvolnilo miliony tun černého prachu a popela, který pokryl oblohu na celém světě, zakryl slunce a v oblasti 300 kolem sopky byla všude dva dny tma. Po výbuchu následovaly obrovské vlny Tsunami, které dílo zkázy dokončily. Ostrov Krakatoa byl skoro úplně zničen, brzy se ale zrodil nový sopečný ostrov (dítě Krakatoi). Dnes už je 200 m vysoký.

Výbuch Svaté Heleny na Americkém kontinentě
Hora Svaté Heleny leží na ve státě Washington. 18. 5. 1980 změnila hora navždy svůj vzhled po očekávané erupci, která však byla silnější, než se čekalo. Byl odtržen vrchol hory, mraky hořícího popela a jedovatého plynu se přehnaly nad krajinou a ničily vše, co jim stálo v cestě. Led na vrcholu vulkánu roztál a strhl balvany, vodu a bahno dolů do údolí. Krajina v okruhu 32 km od sopky byla zničena. Výbuchem se sopka snížila z 2950 m na 2560 m. Jako zázrakem zahynulo pouze 63 lidí.

Vesuv, který pohřbil Pompeje
Vesuv tehdy měl za sebou delší období klidu, jeho svahy se zelenaly vinicemi, a tak ani nebyl vnímán jako sopka. Výbuch v časně odpoledních hodinách osudného 24. srpna 79 vyvolal naprostou paniku. Sopka v prvních hodinách erupce chrlila směs horkých plynů, popela a bloků zpěněné lávy ve tvaru sloupce, který se ve stratosféře rozšiřoval v mračno tvarem připomínající piniovou korunu. Rychle se setmělo a na Pompeje, ležící po větru, se sypal sopečný popel a kusy lávy. Vše bylo pokryto vrstvou horkého popela vysokou až 8 metrů. Město Herculaneum, ležící o něco severněji, bylo zatopeno proudem bahna a popela. Lidé byli zaživa pohřbeni, některým se podařilo ukrýt do sklepů, ale před dusivým příkrovem lávy a popela nebylo úniku. Dosud nikdo neví, kolik zahynulo lidí, ale jen v Pompejích bylo objeveno na 2000 koster. Seismologové v dnešní době velmi znepokojeně zkoumají, bez přestání pozorují tuto nebezpečnou sopku a varují před stejně ničivým výbuchem. Mapka možného dopadu zkázy opět pohřbívá město Neapol, ležící na základech Pompejí.

Sopky v Čechách? Ale jistě, i u nás jsou pozůstatky sopek. Jsou to například Doupovské hory, České středohoří, Nízký Jeseník (část), Říp, Vinařická hora u Kladna…

Zajímavosti
Na zemi je o kolo 1300 aktivních sopek, pod mořskou hladinou jich je asi 800. Sopky mohou být staré od několika desetiletí až několik milionů let. Láva má teplotu až 1000 stupňů celsia, dosáhne rychlosti až 165 m/s.

Některé sopky jsou ale opravdu krásné. Podívejte se na fotografie. Pozorovat v noci z dálky žhnoucí kráter, to je scenérie, která se hned tak nevidí.

Přitahují vás soptící vulkány? Souhlasíte, že jsou fascinující? Máte nějakou oblíbenou sopku? Už jste na některou vyšli?

Zdroje článku:
www.sopky.cz
www.vesmir.cz
odborné články

Reklama