Reklama

Hračkářství přetékají, div že se všechny ty předměty nesypou dveřmi ven na ulici. Je ale mezi nimi něco, co by si člověk opravdu upřímně přál koupit svému dítěti nebo vnoučeti pod stromeček?

 

Buďme vybíraví

Nic se tak nekupí jako hračky. Oblečení se rychle roztrhá nebo z něho děti vyrostou a zdědí ho třeba mladší bráška. Dobroty se - přirozeně - zbaští.  Ale hračky... hračky zůstávají a kupí se do hromad. Vždyť kdo by vyhodil hračku? Je to tak cynické... Zvlášť když ji přinesla teta nebo tchýně.

Nic naplat. Pokud si chcete v bytě zachovat trochu místa i pro sebe, budete muset zavést Opatření. Opatření spočívají v tom, že:

 

-         Velmi důrazně poprosíte příbuzné a přátele, aby nenosili s sebou nějaký ten krám, kdykoli k vám přijdou na návštěvu. Řekněte jim to prostě na rovinu: „Hračky už nemáme kam dávat a Barunka s Jirkou si jich už vůbec neváží. Když už mermomocí musíte něco přinést (i když vás rádi uvidíme i bez dárku), kupte třeba nějaké ovoce.“ Samozřejmě, těžko můžete zabránit babičce, aby svým milovaným vnoučátkům něco nadělila. V takovém případě se ji aspoň pokuste navigovat správným směrem. „Babi, prosím tě, další auto fakt ne – ale Jirka by moc potřeboval rozšířit sestavu lega.“

 

-         Potlačíte touhu koupit toho sladkého pruhovaného tygříka nebo světlemodrého medvěda, i když je tak hebký a příjemný do ruky. Vzpamatujte se, vždyť máte takových potvor všech tvarů a velikostí plný pokojíček! A proč že je lepší jeden medvěd než osm medvědů? Protože dítě má jen jedno srdíčko a prostě je nemůže milovat všechny. Jeden medvěd je důvěrník, přítel a utěšitel. Těch ostatních sedm, to jsou jen krámy.

 

Barevné umělé hmoty, sláva!

Laciné šmejdy – ba co hůř, někdy dokonce drahé šmejdy. Tak by se dal charakterizovat obsah celých regálů v hračkářství. Plastové odlitky v jedovatých barvách, které většinou nepřežijí několik týdnů, někdy dokonce dnů používání. Tak naše dítka názorně učíme, co to znamená konzumní společnost. Umělohmotný luk se polámal? Šup s ním do popelnice a nebul, koupíme nový.

 

No ano, já vím. Kvalitní věci jsou drahé. Zase ale déle vydrží! Dřevěnou mašinku - vláček kolejáček, se kterým jsem drandila po bytě jako malá holčička, s chutí tahaly za sebou obě moje dcery. Dokonce ani barva z nich neoprýskala, věřili byste tomu?

Horší je, že tyhle šeredné krámy, které urážejí estetické i pedagogické cítění, naše děti někdy hrozně moc chtějí. Možná je viděly v reklamě nebo u kamarádů, žádné rozmlouvání ale nepomůže. Opravdu nutně potřebují laserový meč nebo playstation, bez kterého budou mezi kamarády úplné nuly. Tak, a co teď?  Splníme přání, které je nám proti srsti?

 

 

Správný dárek

Ehmm... je mi to trochu trapné připomínat, ale pro jistotu: hlavním účelem dárku je udělat radost. Dítěti, ne sobě. Účelem není zabezpečit potomka na zimu (sněhule či rukavice), připravit do školy (atlas, výukový CD-ROM s početními příklady) ani splnit si vlastní sny z dětství (mikroskop).  Ať už si dítě přeje jakoukoli – z našeho hlediska – blbinu, nikdy bychom ji neměli šmahem odmítat, ale vždycky se nad přáním alespoň zamyslet. Děti to někdy tak trochu zkoušejí a do dopisu Ježíškovi opíšou pomalu celý hračkářský katalog – takže je nutné o přáních diskutovat a korigovat je. Alespoň jedno z těch opravdu vysněných  bychom ale měli bezvýhradně splnit. Vkus nevkus, výchova nevýchova. Může vám být útěchou, že se ten krám stejně brzy rozbije.