Bulvár

Králíka bych šípem neulovila

Věděli jste, že existují veřejné lukostřelnice? Já tedy ne. Věřit tomu ale musím, protože jsem jednu sličnou lučištnici, která na takové střelnici dělá hlavní trenérku, viděla na vlastní oči. Jmenuje se Zuzana Bungová, studuje management na Fakultě tělesné výchovy a sportu, je jí pětadvacet let a ani nevypadá moc nebezpečně…

Jak to na takové lukostřelnici vlastně chodí? To tam může kdokoli přijít, zaplatit si deset ran jako na pouti a už to lítá?
No, vlastně ano, jen si musí předem zavolat a hodinu si rezervovat. Když přijdete, půjčíme vám luk, šípy i chrániče a bude se vám věnovat trenér (třeba já), který vám všechno vysvětlí a ukáže. Hodina se vším všudy stojí dvě stovky, permanentka je ale výhodnější – ta přijde na 1200 Kč za deset hodin.

Kdo k vám hlavně chodí? Sportovci nebo romantici?
Lukostřelba teď zažívá docela velký boom, takže pořádáme hodně akcí pro firmy, které chtějí svým zaměstnancům poskytnout i něco originálnějšího než stravenky. Jsme schopní zajistit program třeba na celé odpoledne, během kterého si lidi kromě střelby z luku vyzkoušejí i jiné sporty, aby se vystřídali. Naše lukostřelnice je na pěkném místě, na Tyršově vrchu v Praze-Michli, je odtud všude blízko a přitom je to v zeleni. Chodí k nám samozřejmě různí lidé – někdo to třeba dostane k narozeninám, vyzkouší a už se nikdy neukáže, jiného to zaujme, začne chodit pravidelně a nakonec třeba i vstoupí do klubu.

Jak hlídáte, aby si lidé třeba navzájem nevystřelili oko?
Nic takového se nemůže stát. Naše lukostřelnice, to je velký pozemek, ohraničený plotem. Mezi jednotlivými střelnicemi jsou neprůstřelné sítě. I kdyby někdo vystřelil úplně mimo, nemůže nikoho trefit. I šípy chodíme sbírat na povel - každý jich má šest, a když vidíme, že už mají všichni vystříleno, zavoláme „K terčům!“ Všichni najednou jdou, posbírají šípy a cestou si ještě popovídají o tom, se komu povedlo a co ne. Jediná možnost, jak se sami zranit, je, že otočíte ruku a švihnete se při výstřelu do předloktí. Proto jsou v povinné výbavě kožené chrániče.

Je to těžké, strefit se do terče? Zkoušeli jsme to kdysi na táboře a… no… když se někomu „zabodl“, byla to velká sláva.
Do terče se klidně strefíte už první hodinu. Je ale pravda, že se to daří spíš mužům - mají víc síly a používají těžší luky, které mají přímější dráhu a větší dostřel. 
Dámám to ze začátku občas lítá pod terč, buď protože to neudrží, nebo protože se bojí. Prostě zavřou oči a říkají – kam to dopadlo? Odhaduje se ale, že na základní výcvik stačí okolo 40 hodin tréninku.

Jak je vlastně takový luk těžký?
Běžné dřevěné ženské luky váží okolo půl kila. I tak to ale vydá. Když přijdete z kanceláře a nejste zvyklá nic jiného dělat, ta hodina je pro vás tak akorát. Lukostřelba je dobrá prevence proti bolesti zad, protože při ní posilujete zádové svaly. Je to ale jednostranný sport, obě strany těla nejsou namáhané stejně, proto ho nesmějí dělat děti mladší než 12 let. Když si půjdete zastřílet jednou týdně, tak se to samozřejmě nijak neprojeví. Tomu, kdo by to dělal závodně, se ale doporučuje jako kompenzace třeba plavání nebo běh. Ony taky závodní luky váží i tři kila.

Po filmové trilogii Pán Prstenů zaplavila svět vlna zájmu o fantasy. Pozorujete to i ve vašem oboru? Chodí k vám nadšenci, kteří touží střílet jako Legolas?
Možná chodí, nám o tom ale vykládat nebudou. Hodně lidí se ale nahrne třeba i po olympiádě. Záleží na každém, jak si to udělá, jaký směr si vybere. Není nutné dělat jen sportovní střelbu. Někoho to baví s „dřevákem“, jiného s těmi, s jakými se střílí na olympiádě. Na naší střelnici máme obchod, kde si každý může vybrat to, co ho zaujme. Máme i jednoduché dřevěné luky, jaké měl Legolas.

Na kolik taková legrace přijde?
Klasický dřevěný luk na první rok trénování se šípy a pouzdrem se dá pořídit asi za 4 tisíce.


Pouzdro? Na co?
U nás je zakázané nosit zbraně na veřejnosti, takže je pouzdro nutné.

Dokázala byste v nouzi třeba ulovit šípem zvíře nebo zneškodnit nějakého útočníka?
To je dost těžké. Člověk musí při střelbě zkoordinovat svoje pohyby, soustředit se, nestřílíme na pohyblivé cíle. Teď je ale hodně oblíbená disciplína, které se říká 3D. To chodíte po lese, ve kterém je rozmístěno dvanáct stanovišť a na každém je gumové zvíře. Jdete a najednou třeba vidíte na stromě krokodýla. Musíte odhadnout, jak je daleko, a můžete vystřelit jediný šíp. Zásah do středu je za 10 bodů, do zvířete za 5 bodů a vedle je... prostě vedle. Lidem se to dost líbí, dostanou se při tom do přírody a aspoň trochu se to podobá lovu. 3D je ale oficiální disciplína, ve které se pořádá třeba mistrovství Evropy.

Co vám sem vůbec chodí za lidi?
Zrovna nedávno jsem si dělala dotazník. Nejvíc je vysokoškoláků, asi protože většinou mají stresová povolání, a samozřejmě studentů. Mužů je víc než žen. Máme ale i dětský kroužek, to se jim líbí, když se tím můžou chlubit ve škole. Ta práce s lidmi, někoho učit, to mě na tom vážně baví. Většinou jsou lidi fajn, snaží se a nechají si poradit. Občas je to zajímavé, když se sejde takový ten top management, lidi, kteří jsou zvyklí rozhodovat a poroučet, a najednou musí poslouchat oni... Ošívají se, ale většinou to skousnou, v takových funkcích se už musejí umět ovládat. Sem tam se vyskytne takový ten typ „Nechte mě, já sám!“. Tak ho nechám být, a když se dvakrát netrefí, případně praští, tak potom už si poradit nechá.

A co se na lukostřelbě nejvíc líbí vám?
Je to výborná relaxace. Musíte myslet na tisíc malých pohybů a soustředit se na ně, a to pak vůbec nemáte šanci pustit do hlavy nějaké problémy. Člověk přijde kolikrát naštvanej z práce nebo ze školy, vystřelí pár šípů a s každým šípem jako by kousek toho vzteku ztrácel.

Věřte nevěřte, ale Zuzana Bungová se zabývá lukostřelbou teprve čtyři roky.  Zareagovala na inzerát, vyvěšený u nich na fakultě, absolvovala intenzivní kurs a nastoupila na vedlejší pracovní poměr u firmy, která se zabývá výukou, pořádáním komerčních akcí, prodejem vybavení a poradenstvím (www.archery.cz). Po čtyřech letech hlavním trenérem… to není marné, co říkáte?

Podrobnosti o soutěži "O nej... povolání" TADY!

 

 

 

   
04.07.2007 - Společnost - autor: Eva Jedelská

Komentáře:

  1. avatar
    [7] Meander [*]

    Já mám asi radši ty stravenky.

    superkarma: 0 04.07.2007, 17:13:01
  2. avatar
    [6] Landriel [*]

    Velbloudice: mečem umím i lepší kousky....

    superkarma: 0 04.07.2007, 16:21:22
  3. avatar
    [5] femme [*]

    eva.jedelska: z kuše je to lepší, než z luku aspoň teda pro mě

    superkarma: 0 04.07.2007, 11:38:13
  4. avatar
    [3] Landriel [*]

    eva.jedelska: záleží na tom, jakou kuš člověk vezme do ruky. Já svého času vlastnila sportovní, 65 kilo v tahu - ovšem tohle napnout bylo skoro o záda, nechala jsem si k tomu od kamaráda vyrobit třmen, protože jednou rukou jsem ji prostě nenapjala. Zato potom vystřelená šipka letěla hodně daleko a zarážela se i na 10 centimetrů do kmene stromu. Pořídila jsem si k ní zaměřovač s nitkovým křížem, to pak člověk trefí kde co, i když na živý terč jsem nikdy nestřílela. Aaa, kde je jí konec...

    superkarma: 0 04.07.2007, 11:10:15
  5. avatar
    [1] Landriel [*]

    Lukem nevím, ale kuší jo.

    superkarma: 0 04.07.2007, 09:44:14

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Testování intimní kosmetiky pro ženy z ČR a Slovenska
Anketa: Pečete bábovky?
Jaké hračky kupujete svým vnoučatům?
Anketa pro maminky: Jaké kupujete hračky svým dětem?
Výzkum na téma kašel
Průzkum na téma finanční zajištění

Náš tip

Doporučujeme