Pokud by Jindřich VIII. (1491-1547) jedl více zeleniny, byla by dodnes Anglie katolickou zemí.
Pokud bychom aplikovali poznatky moderní výživy, zjistili bychom, že vývoj mnoha států pozdního středověku neovlivnily tolik dvorské intriky jako spíše zastoupení vitaminů, minerálů a nejdůležitějších aminokyselin ve stravě panovníků.

Pokud platí poučka – jsme to, co jíme -, tvořilo Jindřicha VIII.  z pěti desetin hovězí, ze dvou desetin zvěřina a zbytek připadal na alkohol.
Jeho výživa byla opravdu děsivá. Soudilo se, že zemřel na mor, ale pravděpodobně to byly kurděje. Nacpával se těžkými masy tak intenzivně, že v posledním desetiletí svého života vlastně trpěl těžkou podvýživou.

Jindřichova nechuť k čerstvému ovoci a zelenině byly příčinou výkyvů nálad, podráždění a mnohdy iracionálního jednání, které ho posléze dovedlo až k roztržce s Římem.
Ze zápisů v dobových kronikách vyplývá, že právě tyto nedostatky jej změnily ze surového vladaře, jehož činy však bylo možné předvídat, v brutálního despotu s nepředvídatelným jednáním.

Z větší části lze nedostatky v Jindřichově životosprávě přičíst špatným radám.
Protože zelenina a mléčné výrobky byly dostupné každému, lékaři té doby je považovali za cosi podřadného. 
Sir Thomas Elyot v knize Chrám zdraví z r. 1539 např. říká, že ovoce „zlé nálady plodí a zhusta hnisavé horkosti působí, jest-li pravidelně a v hojnosti požíváno“.

 V té době se vyskytovaly i protichůdné názory, ale byly vyslyšeny až v alžbětinské epoše.

Reklama