Vzpomněla jsem si na jednu historku, která se stala mému kolegovi v Dánsku.

Popíjel tam v místní hospůdce, a když se dostal do nálady, začal být vtipný.
“Víte, co se o vás u nás říká? Chlastá jak Dán.“ Hurónský smích.
“A víte, co se říká o vás?“
Výtvarník zamyšleně zachmuřil své pihovaté čelo.

„Krade jak Čech,“ trumfli ho Dáni.


Není to moc dobrá vizitka, ale je, bohužel, pravdivá.

 

V Čechách se krade všechno.


Řekla bych, že je to dokonce takový národní sport.

Určitě znáte okřídlené heslo: “Kdo nekrade denně aspoň hodinu, okrádá vlastní rodinu.“
Tím si razili cestu k lepšímu živobytí chmatáci za totáče a vesele přemisťovali od stavebního materiálu, přes potraviny a pohonné hmoty, po náhradní díly k čemukoliv a ještě se tím chlubili.

Ne že by se teď kradlo méně.

A zase se to svádí na dědictví morální zkaženosti předchozího režimu, špatnou legislativu, neschopnost policie a já nevím, na co ještě.

Já ale dnes nechci mluvit o hmatatelných předmětech krádeží v českých zemích..

Mně, kromě  rádia z auta a dvou džín z půdy, nikdo nic materiálního neukradl.


Zato mám jednu nepříjemnou zkušenost s krádeží autorskou.

 

Bohužel se s tím setkávám ve své výtvarné praxi velmi často.
Teprve s novelou autorského zákona se cosi nepatrně pohnulo na ochranu duševního vlastnictví.

Zdůrazňuji nepatrně, protože nadále může kdokoliv přijít do divadelního fundusu, vytahat vámi navržené kostýmy a nestydatě se pod ně podepsat jako autor.

A nejen že se on sám ani v nejmenším nezardí, ale divadlo ho v rámci šetření finančních prostředků ještě podpoří.

Mylně se totiž domnívá, že kostýmy se stávají jeho majetkem zapsáním do evidence a vy jako autor do toho už nemáte co kecat.


Je to příliš složité vysvětlovat, kostým není obraz ani socha, a tak si právníci s touto uměleckou kategorií nevědí příliš rady.

To jsem si vyzkoušela na vlastní kůži, když jsem se ocitla v soudním sporu o autorská práva.

 

Musela jsem soudkyni podrobně popisovat, co to je vlastně divadelní kostým, jak vzniká a z čeho se skládá.

Nakonec spor po třech letech skončil v můj prospěch, ale zanechal ve mně hořký pocit bezmoci a dlouholeté pracovní embargo v onom divadle.

 

A v jiných divadlech se vesele krade dál a někteří „kolegové“ si na tom postavili kariéru.

A vůbec se za to nestydí.

 

 

 

 

 

 

Reklama