Reklama

Minulý týden jsme byli na horách: já, můj manžel a naše dcery ve věku 13 a 15 let. Všichni ve dvou místnostech o rozloze 24 m2.
Program: ráno po snídani na svah, snažit se využít krásný den na zdravém vzduchu a poslední lanovkou domů. Znáte to, přijdete na pokoj okolo půl páté a máte dvě možnosti: buď se svalíte na postel a usnete, abyste se probudili k večeři a osvěženi se vrhli do nočního života, nebo neusnete, ale jen tak poleháváte, něco si čtete, prostě odpočíváte. (Když jsem byla mladá, mělo to ještě třetí variantu – ze svahu se šlo rovnou do hospody).

Ne tak naše dcery. Bohužel ve věku 13 a 15 let ještě nemohou jít samy do hospody (i když by zcela jistě tuto eventualitu uvítaly), a tak jsme nuceni s nimi sdílet obytný prostor. A relaxace probíhá - jak jinak – za soustavného sledování televize. No ano, správně jste uhodli - k vybavení horského apartmánu patří též televize, umně zavěšená u stropu, aby bylo každé, ale opravdu každé místečko účelně využito.

Televize se zapnula pochopitelně ihned po příchodu obou puberťaček čili nejpozději v pět hodin. To je doba, kdy jsme ve všední den v práci. Vracíme se s manželem okolo 19,15 – čili v čase televizních zpráv. Obě děti jsou většinou ve svých pokojích a předstírají, že se zuřivě učí, i když podle teploty televize, počítače i obou židlí je zřejmé, že přístroje vypnuly asi tak deset sekund před naším příchodem, když uslyšely vrznout dveře výtahu. Obě totiž dobře vědí, že nesnášíme, když čas strávený mezi příchodem ze školy a příchodem rodičů z práce tráví před televizí. Proto předstírají, že se na televizi nedívaly, „doteďka se jenom učily“, aby se pak okolo deváté mohly „jenom na deset minut“ připojit k internetu... Asi po stoosmdesátémdevátém upozornění, „ať už ten počítač vypnou“, rezignuji a klapání klávesnice slyším ještě, když se propadám do náruče snů (pokud se ovšem tak nerozzuřím, že šňůru od počítače nebo od televize vztekle a za plného provozu nevytrhnu ze zásuvky a rozčílena z hrozné scény, která se strhla, usnu až nad ránem).

Nikdy jsem výrazně nesledovala, co se vysílá ve francouzské televizi ve všední den v době od 17 do 19 hodin. Ale na těch horách jsem to poznala. Měla jsem k tomu skvělou příležitost od pondělí do pátku 1.- 5. března.

Šok! Nedělám si iluze - v české televizi to asi bude stejné, ale tohle byla – promiňte mi ten výraz – jedna sračka za druhou! Od připitomělých seriálů, kam je pouštěn jako zvuková kulisa „umělý smích“, protože tam k zasmání prostě žádné situace nejsou, až po ještě připitomělejší hry. Vrcholem všeho byla hra, která se v překladu jmenuje „Hop nebo trop“, ale já jsem ji překřtila na „Krabičky“.

Smysl té hry je úplně jednoduchý, ba až primitivní. Je tak primitivní, že můj muž první tři dny nemohl pochopit, o co vlastně v té hře jde. A když to pochopil, tak nemohl pochopit, jak mohou postavit hru na tak jednoduchém, ba až debilním principu. Na počátku hry je 22 soutěžících, kteří reprezentují jednotlivé francouzské regiony. Každému soutěžícímu je přidělena jedna krabice velikosti krabice od bot. Na každé krabici je číslo. Ve hře je tedy 22 soutěžících a 22 krabic. Uvnitř každé krabice je určitá částka, kterou můžete vyhrát. Nejnižší výhra je 1 cent a nejvyšší 500 000,- euro. Problém je v tom, že žádný ze soutěžících neví, jakou výhru jeho krabička obsahuje. V úvodu hry je soutěžícím položena tak primitivní otázka, že ji zodpoví každý, a ze soutěžících, kteří správně odpověděli (ano - navzdory primitivnosti otázky se najdou i tací, kteří neodpoví správně), počítač vybere jednoho soutěžícího, který se stává tím šťastným, že může hrát dál.
No a dál už je to jednoduché – soutěžící postupně otvírá jednu krabičku za druhou, aby mu na konci zbyla jen jediná a v ní příslušná suma, kterou vyhrává. Jak řekl můj manžel: v této hře nemůžete prohrát a nenesete žádné riziko.

Zdá se vám to primitivní? Ne tak francouzské produkci, která na sledovanosti a tedy přílivu z reklam vydělává velké peníze! Že je to degradace všech a všeho? Nevadí, hlavně že se lidé baví! „Krabičky“ dělají z hlav „krabičky“, do kterých pak, jednu vedle druhé, televize naskládá informace, které tam chce mít (jakým šamponem si máte mýt hlavu, jaký jogurt je nejchutnější a čím vyprat, aby vaše prádlo bylo běloskvoucí).

Samostatnou kapitolou jsou pořady, zaměřené na mládež ve věku od 12 do 20 let. O jejich existenci jsem okrajově věděla, protože se vysílají večer a naše dcery je bohužel sledují s nosy přilepenými na obrazovku. Existuje jich několik, při jejich popisu se asi dopustím mnoha nepřesností, které by mi moje dcery neodpustily, ale alespoň ve stručnosti.

Pořad, který se jmenuje Loft – tento rok se po úspěšných dvou ročnících připravuje ročník třetí - je pojmenován po domě, který byl speciálně postaven pro tento účel. V konkurzech, které probíhají několik týdnů a měsíců před samotným zahájením, je nakonec vybráno deset slečen a deset mladíků. Ti spolu potom žijí pod dohledem televizních kamer a v přímém přenosu, ze kterého je každý večer vysílán sestřih. Každý týden je eliminován jeden člověk (nejprve se samotní obyvatelé Loftu rozhodnou, které dva vyloučí ze svého středu, a z nich pak televizní diváci telefonickým hlasování (opět vysoké příjmy pro televizi) vyberou jednoho). Na konci by měla zbýt dvojice – dívka a chlapec, kteří se stávají vítězi a vyhrávají dům. Všichni jsou mladí a krásní, děvčata mají postavy modelek a velká ňadra. I v šest hodin ráno jsou perfektně upravená. Celý den se různě škádlí a vesele pošťuchují, aby pak vpodvečer sdělili televizním diváků dojmy z uplynulého dne. Ti největší zvědavci pak mohou na speciálním placeném kanálu sledovat, co se v Loftu děje v noci.

Pořad Bachelor je pojmenován po zámku, kam je - opět po několika náročných konkurzech - vybráno dvacet dívek a jeden chlapec. Dívky mají za úkol v průběhu několika týdnů chlapce svádět. Ta, kterou si nakonec vybere, je absolutní vítězka. Dívky i chlapec jsou krásní, upravení, oblečení podle poslední módy a vůbec je to takový typický vzorek běžné francouzské mládeže.

Posledním, rovněž velmi úspěšným pořadem je Star Academie – pořad, jehož chapadla již zasáhla Českou republiku. Tentokrát jde o konkurz na hvězdy šoubyznysu. Z vítěze se stane pěvecká hvězda, která natočí super cédéčko se super hity! A kolotoč sledovanosti se roztáčí, peníze z televizních reklam tečou a mozky našich dětí měknou...

Někdy si připadám strašně stará! Proč? Protože se chovám jako moje babička a jako všechny babičky, které nám říkaly: „Tohle za našich mladých časů nebývalo“. Nechci být pesimista – to, že se světem to jde od deseti k pěti, říkávali naši předci už v době Národního obrození a ještě dříve, ale tohle opravdu za našich časů nebývalo. Za své a všechny ostatní děti musím jenom doufat, že za nějaký čas prozřou, že je sledování těchto televizních stupidit přestane bavit a že to na jejich budoucím vývoji nezanechá trvalé následky. Jinak nevím.....

Iva Jirovská
Paříž
Zahraniční dopisovatelka www.porodnice.com

P.S. I Francouzi mají chytré – například publicistické – pořady, ale jejich vysílání je posunuto na téměř noční dobu, a tak si pro rozšíření svého intelektuálního obzoru musíte nejpozději okolo desáté uvařit silnou kávu, abyste vydrželi...