Dobrý den, moc zdravím Ženu-in a její čtenářky.

Zaujal mě Váš námět ohledně psaní dopisů. I když tento děj, který se Vám budu snažit vylíčit, nemá s mým psaním dopisů moc společného,
přesto je svým způsobem krásný a zajímavý. A tak se nějak pokusím začít.

Jsem vdaná a před 12 lety nám zemřel manželův tatínek. Bylo to velmi kruté období života, po několika letech zemřela i maminka, to bude letos dalších 5 smutných let. Dlouho jsme se s tím nemohli vyrovnat a sáhnout do krabice po pozůstalých rodičích, prohlížet si jejich soukromí, různé dokumenty, psaní...

No prostě, je to teď 14 dní, co jsem onu krabičku vytáhla a s třesoucíma se rukama prohlížela obálku za obálkou.
Bylo to neskutečně dlouhé dopoledne. Objevily se dopisy, které psal tatínek mamince v době, kdy spolu začínali - v tom období sloužil jako nádeník na statku. Byla úplně jiná pravidla na soukromý život, při čtení jsem viděla před sebou vše, co prožívali, a bylo mi smutno, až jsem dopoledne probrečela. O těchto dopisech jsme do této doby s manželem nevěděli a moc nám to oživilo vzpomínky na ně.
Představa, že žili, že byli mezi námi a že se teď celý jejich život vejde do jedné krabičky, plné vzpomínek a vroucího citu, mě velmi rozesmutnila.
Co k tomu dodat? Každý by měl být vděčný za každý okamžik, kdy může být se svými nejbližšími.
S pozdravem Rozárka


To dnes začínáme nějak smutně. Ale jak je dobře, že ty dopisy existují, viďte! Jak jsou dnes důležité, jsou jedinou spojnicí s minulostí. Jak málo bychom toho věděli nejen o svých blízkých, ale i o historii, kdyby nebylo dopisů. Díky za pěkný příspěvek.

Reklama