Zdraví

Kovové berle, takové jsem si vždycky přála!

Pozastavujete nad poněkud „výstředním“ přáním čtenářky Pegonely?To je ale jen začátek. Až se začtete do jejího příspěvku, najdete v něm krásný a dojemný příběh, při němž zcela jistě uroníte slzu. Jako já.

Dobrý den, musím konstatovat, že jsem si už několik úrazů protrpěla. Sádru jsem sice neměla často, ale také jsem se k ní dopracovala. A tak jsem byla pravidelně zásobována berlemi, ortézami atd. Když jsem jednou dostala kovové berličky, vždy jsem dostávala jen ty těžké dřevěné, tak jsem nadšením zavýskla: „Jé kovové! Takové jsem si vždy přála!“ Tehdy jsem na ně dokonce neměla ani nárok, protože se berle „fasují“ jen jednou za rok a já svůj „příděl“ ten rok už vyčerpala, ale nějak to udělali a já svůj poklad dostala. Muž na sádrovně si mě sice divně měřil, jako bych schválně metala kotrmelce ze schodů, abych se svých kovových berliček dočkala, mně to ale nevadilo.

Mít sádru ale není nic příjemného. A proto bych si v případě dalšího úrazu (snad se ho nedočkám a svůj „limit“ už mám vyčerpaný) asi zakoupila odlehčenou sádru. Měla ji známá. Dokonce se s ní bez problémů koupala. A moc si pochvalovala komfort, jaký jí sádra umožňovala. Vidím v tom přínos především u starších a oslabených lidí. Např. babička kolem osmdesátky by se asi těžko belhala s tou klasickou těžkou sádrou. Myslím si, že by v takových případech, a ještě v případě dětí, měly být tyto sádry plně hrazeny zdravotní pojišťovnou. To se ale asi nestane, vždyť na zdraví už dnes nejsou peníze.

Jako malá jsem ale žádný úraz neměla. Ty jsem si začala vybírat až v dospělosti, když jsem se víc začala věnovat sportu. Tehdy mí spolužáci chodili „krásně“ zasádrovaní a já jim jejich sádry, na které jsme se podepisovali, záviděla. Dokonce jsem si i přála mít krásně bílou sádru, která se změní v malířské plátno pro mé kamarády. Ach, jak jsem tenkrát byla hloupá…

Přikládám jeden příběh. Není tolik o sádře, jako o lásce ke zvířeti, ale sádra tam jistou roli také má.

Nehoda

„Hodná Jessi. Půjdeme spolu na procházku.“ Lucka bere vodítko a její věrná černá labradorka ji radostně následuje. Projdou se parkem a Lucka zamíří k obchodnímu domu. Došívá si sukni a musí si koupit zip. Před rušnou křižovatkou zapne Jessinku na vodítko, vyčká, až se na semaforu rozsvítí zelená a vejde se psem na přechod. V tu chvíli se vyřítí zpoza rohu jezdec na motorce. Uběhne jen zlomek sekundy, Lucka leží na zemi a její milovaný pes opodál. Párkrát trhne nohama a upadá do šoku. Lucka se postaví a běží k ní, zatímco kluk na motorce dávno zmizel z dohledu.

Položí si černou hlavu oddané kamarádky do klína, ruku položí na hrudník a ucítí slaboučké údery psího srdíčka. Ne, ještě není pozdě! Třesoucíma se rukama vyťukává tísňovou linku na svém mobilu. Policie přijela během deseti minut. Každá z těchto deseti minut se jí zdála nekonečná. Za policií přijíždí sanitka, ošetřovatel jí stírá krev z rány na čele a zajímá se o její roztrženou nohu. Ona ale bolest necítí. Nemůže, vždyť její Jessi je na tom hůř… umírá.

Deset let spolu žily, spaly v jedné posteli, chodily spolu na procházky. Dostala Jessinku ke svým desátým narozeninám jako štěňátko poté, co její rodiče vzdali svou snahu psa jí vymluvit. Byla to její nejlepší kamarádka! Jí se svěřovala s prvními láskami, jí plakala do kožíšku, když ji poprvé nechal kluk. Ona jediná znala její nejtajnější sny a přání. Ne, ona bez Jessinky nedokáže žít.

Pomozte, prosím, mému psovi!“ Křičí zoufale. Policista pohlédne na bezvládné tělo psa a odpoví: „Vždyť nežije.“ „Dýchá, ona dýchá.“, pláče Lucie. A opravdu, Jessi z posledních sil mávne přední tlapkou, jako by tušila, že jde o vše.

Konečně se policista odhodlá a psa odváží k veterináři. Lucka míří v sanitce opačným směrem do nemocnice. Pro slzy nevidí, nevnímá. Když čeká na rentgen, lidé ji zvědavě pozorují.

„Slečno Nová, máte zlomenou nohu.“, říká žena v bílém plášti a sešívá jí ránu na čele. Nohu jí dají do sádry a sestřička volá sanitku, aby ji odvezla domů. Na dveře zaklepe policista, který odvážel její Jessi. Něco tiše říká sestře. „Co je s Jessi?“, vykřikne Lucka. „Bohužel, pes zemřel již v autě.“ „Chci být u ní. Musím ji vidět.“, chvěje se Lucie.

Policista ji odváží k veterináři. Na chladném stole v zadní místnosti leží její nejvěrnější kamarádka. Oči má zavřené, jako by spala. Její černou, lesknoucí se srst skrápí Lucčiny slzy.

„Měla poškozený mozek, přerušenou míchu a řadu vnitřních zranění.“ Doléhá k ní hlas mladého veterináře. „Zemřela ale bez bolestí. Upadla do šoku a již se neprobrala.“

Policista odveze Lucku domů. Hned za dveřmi bytu se Lucka sesype do Jessinčina pelíšku. Opodál leží miska s granulemi, vedle miska s vodou, uprostřed kuchyně gumový míček, který Jessi tak ráda aportovala. Na stěně visí Jessina fotografie. A Jessi už není… Lucka pláče a pláče.

Týden nevyšla z bytu. Sanitka ji jen vozila na kontroly na chirurgii. Pila jen vodu, jedla piškoty. Byla jich doma spousta, Jessi je dostávala jako pamlsek. Po měsíci jí sundali sádru a ona se vrátila zpět do práce. Byla ale jiná. Často plakala, v noci se budívala ze spaní a oplakala setkání s každým psem. Potkávala pejskaře, které znávala z procházek. Ona už mezi ně nepatřila. Nikdo ji doma nevítal, nikomu se nemohla svěřit.

Jednou zazvonil telefon. Volal veterinář, ke kterému chodívala s Jessi. Fena jeho známých měla pět štěňat. Tři již prodali, jedno si nechali a jedna fenka je dosud volná. Je to zlatý retrívr a má 7  týdnů. Nabídl ji Lucii. Lucka odmítá. Žádný pes už nebude jako Jessi.

V noci nemohla spát. Zdálo se jí o štěňátku. Udělala dobře? Vždyť jí tak chybí vycházky a skotačení se psem.

Druhý den byla sobota, Lucka nešla do práce. Po snídani si rozložila fotoalba a vzpomínala na Jessi. Bylo to poprvé, co se na její fotky od nehody podívala. Dříve nemohla, bylo to moc čerstvé. V deset hodin někdo zazvonil u dveří jejího bytu. Otevřela. U dveří stál veterinář, v ruce malé zlaté klubíčko. „Dobrý den, nezlobte se, přinesl jsem vám štěňátko ukázat. Potřebuje někoho, kdo ho bude mít rád. A vy psy milujete. Nemůžete přece zůstat bez psa?!“

Lucka se poprvé od nehody upřímně usmála. Okaté klubíčko ji tak rozněžnilo, že pozvala muže dál. Uvařila kávu a od fenky nemohla odtrhnout oči. Veterinář Radek jí vyprávěl, jak i on přišel před časem o svého milovaného vlčáka Bena. Ani on nechtěl dalšího psa. „Od té doby mám již druhého.“, ukončil své vyprávění.

Fenka dostala jméno Aida a u Lucie už zůstala. Lucka se s Radkem začala často vídat. Chodili spolu venčit psy, do kavárny, do kina a bylo jim dobře. Chodívala za ním občas do práce. Setkávala se tu s jeho pacienty, ke kterým se choval láskyplně, jako k lidem. Jeho zázračné ruce vracely zvířatům zdraví a jí pocit bezpečí. Měla zase pro koho žít. Se zvířecí láskou přišla i láska člověčí. A ta jí chyběla mnohem víc. A měla se s ní komu svěřit.

A tak, když jednou hladila hustý kožich své nové kamarádky, zaslechly psí uši to, co už dlouho Lucka neřekla: „Jsem šťastná.“               

     S pozdravem a přáním pěkného dne čtenářka

                                                                              Pegonela

To mi nedělejte, nevidím na klávesnici

Také vás příběh čtenářky Pegonely rozplakal? I když měl šťastný konec? Tak nás zkuste rozesmát a pošlete NÁM něco hodně komického. Že sádra není zrovna k popukání? To jste ji asi nikdy neměly.

Pište na adresu: redakce@zena-in.cz

   
24.01.2012 - Příběhy - autor: Dana Haklová

Komentáře:

  1. avatar
    [10] kobližka [*]

    Přesvědčuju,že slzy mi tečou proto,že mám ukrutnou rýmu,ale vím,že to tak není.Vedle spí moje malá fenečka Julča,kterou mám ráda,víc,než se sluší.....

    superkarma: 0 24.01.2012, 13:05:39
  2. avatar
    [9] Věrulinka [*]

    Sml13 smutný a moc, ale konec příběhu je krásnýýýýýýýSml59Sml67

    superkarma: 0 24.01.2012, 13:03:52
  3. avatar
    [8] malinke-kote [*]

    řinka — #6 tak to je smutné, když veškeré pejsci byli takhle nemocný ... náš předešlý byl pouliční, které jsme našli na ulici, malá černá kulička v té době ... byl zdravý, vše bylo OK ale v jeho 17ti letech měl problém se žaludkem, možná se mu otočil to nám nikdo přesně neřekl. Dostali jsme nějakou pastu, kterou jsme mu měli dát ale on jí nechtěl. Nemohli jsme mu jí narvat do tlamy, nejedl, občas měl problémy s nohama a nemohl ustát, šla už z něj i krev, když šel na velkou a tak to nemělo dál cenu. Takže jsme ho nechali raději utratit. Dnešnímu pejskovi byli dva roky a má se moc dobře, je to také kříženec ale tentokrát z útulku. Nedávno jsem tu psala o nich článek, když bylo téma o zvířátkách :-)

    superkarma: 0 24.01.2012, 12:21:00
  4. avatar
    [7] řinka [*]

    malinke-kote — #5 Tak to je můj miláček

    superkarma: 0 24.01.2012, 12:17:16
  5. avatar
    [6] řinka [*]

    malinke-kote — #5

    Náš 1 pejsek byl bílý trpasličí pudlík dožil se 10měsícůSml15

    dostal nervovou psinku,měl záchvaty,nic s tím nešlo dělat.

    2 pejsek byl Toy pudlík dožil se 12 let ale měl nemocné srdíčko,léčil se ,ale srdíčko nevydrželo upad do agonie.

    3 pejsek byl Ovčák holka,dožila se 8 let měla nádor,který jsme ji dali odstranit a žila ještě rok,pak ji začal růst znovu ale už všude.

    4 pejsek je Bišonek 2 roky mu jsou a je to miláčekSml79

    1. na komentář reaguje malinke-kote — #8
    superkarma: 0 24.01.2012, 12:06:01
  6. avatar
    [5] malinke-kote [*]

    řinka — #3 také mám druhého pejska .. prvního jsme měli 17 let a museli jsme ho utratit, byl vážně nemocný a naši nového nechtěli ... po 10ti měsíců mi pořídil přítel nového aj sem za něj ráda :-)

    1. na komentář reaguje řinka — #6
    2. na komentář reaguje řinka — #7
    superkarma: 0 24.01.2012, 11:54:54
  7. avatar
    [4] malinke-kote [*]

    tento článek je opravdu nádherný i když smutný. Přiznám se, že jsem nečetla úvod a hned se pustila do odstavce s nadpisem Nehoda a musela jsem číst až do konce ....

    superkarma: 0 24.01.2012, 11:53:49
  8. avatar
    [3] řinka [*]

    Tak jsem na měkoSml27.přišla jsem o 3 pejsky,pokaždé jsem říkala už nikdy nechci pejska ,už mi ho jiný nenahradí no a během tří dnů jsem zase pejska měla.Doma bylo moc smutno.Teď má BišonkaSml16

    1. na komentář reaguje malinke-kote — #5
    superkarma: 0 24.01.2012, 11:52:53
  9. avatar
    [2] denkas [*]

    Taky tu bulímSml22

    superkarma: 1 24.01.2012, 11:49:58
  10. avatar
    [1] átéčko [*]

    Moc hezké!Sml67

    superkarma: 0 24.01.2012, 11:49:32

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: Výživa v nemoci
Hledáme čtenářky, které rády čtou knihy
Anketní otázky pro čtenářky, které chtějí testovat Canesten Intim Gel
Anketa: Bolí vás záda?

Náš tip

Doporučujeme