Léta jsem pracovala jako průvodkyně, nebo spíš delegátka pro cestovní kancelář. Ta práce mě ohromně bavila, ačkoliv byla občas velmi náročná a během sezóny jsem si já i moji kolegové prožili hodně stresu. Obvykle jsme byli v destinací dva nebo tři delegáti a naším úkolem bylo usnadnit klientům pobyt a pomoci jim v případných nesnázích. Prakticky neustále jsme řešili problémy typu "zaplatil jsem si výhled na moře a teď ho nemám", zpožděná letadla i ztracená zavazadla, překnihované hotely, ztráty pasu, sluneční úpaly a alergie, zažívací problémy z hotelové stravy, a jiné. Prakticky ani jeden den nebyl stejný, pořád se něco dělo. Je fakt, že jsme se občas hodně "zapotili&", protože někteří "účastníci zájezdu" byli opravdu nesnesitelní potížisti a notoričtí stěžovatelé.

Ale práce nás bavila a i když jsme si každý podzim na konci sezóny říkali, že příští rok už si najdeme jiný job a že už máme těch lidí tak akorát dost, přišel duben nebo květen a my už zase "seděli na kufrech" připraveni vyrazit "do destinace" na další sezónu.

Po jednom obvykle náročném létě jsem se rozhodla dopřát si taky opravdovu dovolenou a nechat se rozmazlovat někde v hotelu. S maminkou a sestrou jsme vyrazily na Kanáry. Jely jsme na vlastní pěst, bez cestovky, akorát jsme si zaplatily letenku a hotel. Mamka prohlásila, že když máme průvodkyní v rodině, tak už žádného dalšího delegáta od cestovky nepotřebujem a jelo se.

Natěšené, jak si to všechno báječně užijeme, jsme dorazily do hotelu, unaveně z dlouhého letu a cesty z letiště. Bylo kolem jedenácté hodiny večer a jediné, co jsme chtěly, bylo popadnout klíč od pokoje, hodit sprchu a skočit do postele. Nicméně recepční nám sdělil, že ačkoliv je s naší rezervaci všechno v pořádku, pokoje prostě nemají, hotel je překnihován a že nás dají na tři noci do jiného hotelu a pak nás zase vrátí. Tvářil se tvrdě, připraven neustoupit, vědom si nařízení od manažera hotelu. Připomínám, že jsme měly dovolenou jenom na týden a na nějaké stěhování jsme fakt neměly náladu. Navíc byla noc, my byly utahané jako koťata a představa, že se potáhneme ještě někam dál se nám vůbec nelíbila. Ségra začala nadávat, proč se zrovna tohle musí stát nám, máma tiše plakala sedíc na kufru a mě akorát napadlo něco o kovářově kobyle, co chodí bosá. Že ani ti průvodci nemůžou mít o dovolené klid. Přiznám se, kdyby šlo jenom o mě, tak by mi to snad i bylo jedno a klidně bych usnula na gauči v hotelové recepci, ale pak jsem se rozhodla provést ještě jeden poslední "souboj" s protivným recepčním a udělat pořádnou scénu, zakončenou voláním hotelového managera, tak jak jsem to odkoukala od svých turistů během sezóny. Máma se musela smíchy držet, když mě viděla, jak tam na ně o půlnoci hulákám. Já sama jsem taky měla co dělat, aby mi necukaly koutky, když jsem viděla, jak se ten recepční najednou změnil. Se zoufalým výrazem v obličeji se vrhnul k telefonu, překotně někam telefonoval a po chvíli se vrátil s klíčem a s medovým úsměvem. To, co nás ale čekalo, by mě ani ve snu nenapadlo. Dali nám totiž exkluzivní Prezidentskou suitu se soukromou vířivkou na terase a mohly jsme tam bydlet celý týden. Zřejmě aby se té šíleně hysterky na recepci (čili mě :)) zbavili :).

Musím ještě dodat, že nás pak po celý pobyt málem nosili na rukou a byli samý úsměv.

Dovolenou jsme si užily jako nikdy před tím a v té obrovské vířivce jsme byly naložené od rána do večera. Už to je sedm let, ale ještě teď se smějeme tomu, jak jsme to tam tenkrát na té recepci pěkně "dohodly".


Milá ženo-in,
když už jsme u těch pořekadel, hodilo by se ještě: "Líná huba, holé neštěstí".
Něco podobného se mi stalo ve Varšavě. O tak krásném apartmá se mi ani nesnilo...

Reklama