Témat okolo mužů je nesčetně, probírají se stále dokola. Přesto každou z nás vinou nějakého fešáka jednou zabolí u srdíčka, zhasne plamínek naděje či probleskne jiskřička štěstí. Bohužel všechno to je většinou pomíjivé, v daný okamžik ale intenzivní a spontánní…

 

Ani jsem ho neznala, když se na mě poprvé usmál. Zakoukala jsem se do jeho čokoládových očí a vzhlížela k němu velmi opatrně. Přesto jsem na jeho úsměvu mohla oči nechat a červenala se pokaždé, když od vzdáleného stolu projela ta jeho kukadla mým směrem. Ale ne záměrně, sledoval celou místnost a dobře se bavil, přesto jsem věděla, že ho nevidím naposledy.

 

Získat číslo onoho rytíře, krále večera, nebylo složité, dala jsem si přesto načas. Uběhl měsíc, když jsem si jej vyžádala poprvé, tehdy jsem objevila v mailu jeho fotku. Tenkrát z té restaurace a právě se na ní smál, tak krásně, jak to snad umí jen on. Byl velký a silný, v bledě modrém tričku vypadal jak andílek, první andílek, který po roce dokázal odpoutat mé myšlenky jiným směrem než k příteli, kterého si vážím – ehm, vážila jsem si! Ovšem osud tomu chtěl asi jinak.

 

Uběhly dva měsíce od radovánek v hospodě, měsíc od chvíle, kdy jeho jméno s kontaktem bylo ukryto v mém telefonu. Až poté jsem se odhodlala mu věnovat první řádky, byly opatrné, přesto výstižné. Odpověď přišla na druhý den, ale z mé strany už další nebyla. Odolávala jsem snad další měsíc, než jsem odeslala další řádky a pravidelně jeho zprávami začala zahlcovat svůj přístroj, ovšem mince má vždy dvě strany…

 

Probouzelo se ve mně tajemno, s nedočkavostí jsem hltala každé jeho slovo, každé pípnutí zprávy vyvolalo po mém těle euforii potěšení… Dny ubíhaly, zprávy přibývaly a ani jsem se nenadála a roční vztah se začal vytrácet. Čím dál tím častěji jsem se přistihla, že se příteli vyhýbám, ruším schůzky, nereaguji na jeho prosby a myšlenky stáčím zcela jiným směrem. Ani výstražný alarm vysílaný přítelem mě nevytrhl z okouzlení, citům neporučíš a se mnou se začaly dít věci.

 

Neodradila mě ani první lež tajemného hrdiny mých myšlenek, nezafungovaly ani zrušené schůzky, odřeknuté kino jsem proplakala. Ano, proplakala, ale nad rozpadajícím vztahem jsem ani nevzdychla, zvláštní stav – do této chvíle nepoznaný. Aniž bych se svým hrdinou promluvila větu, naznačila jsem protějšku, že něco není v pořádku, že žiji nyní jiný svět ale on v něm nefiguruje. Aniž bych se zamyslela, slova jsem vypustila ven a tenkrát si poprvé uvědomila, že jsem zamilovaná, ale jak – platonicky?

 

Z víru zpráv vzešla také první schůzka, jaká byla? Těžko říci. Člověk možná touží po maximu, ale poté si uvědomí, že i to málo mělo své kouzlo a bylo to tak, jak má být. Byl zdvořilý a milý, pozorný ale stále se držel zpátky. Já zapomínala mluvit, utápěla jsem se v představách a kolikrát toužebně jen zůstala očima viset na jeho rtech. I takový byl první večer, který mohl skončit návštěvou kina, kdybych jen chvíli dokázala zhodnotit situaci a držet jazyk za zuby, nestalo se tak.

 

Po pár dnech poblouznění přišla další schůzka, ale sladký bonbon byl náhle tak kyselý. Prvotní nával emocí zchladl a přede mnou seděl zcela jiný muž. Stále tak krásný, stále tak okouzlující, ale v jiné náladě. Pochopila jsem, že každý jsme na jiné lodi, žijeme jiný svět a sníme o rozdílných faktech, ale co teď? Zamilovaná až po uši, s rozpadajícím se vztahem na krku a myšlenkami k muži, jenž stojí na druhé straně barikády…

 

Inu, život to tak asi chtěl a co se má stát, stane se. Zprávy přestaly nabírat na intenzitě, dokonce ztratily svou krásu a nenahraditelnost, další schůzka v nedohlednu a na pořadu dne jsou sliby či odřeknutá pozvání. Ortel zní, když něco chceš, napiš – odepíši, ale už nebudu ten, kdo první se ozve, ani ten, kdo tě někam pozve. Přítel nařídil opačný směr, zavelel k rozchodu a já se neměla ani sílu bránit. Trpěl tři měsíce a čekal, beze slova čekal, zda se zmátořím. Jenže já to nedokázala, stále jsem žila svůj sen, jenž nemá šanci být snem reálným.

 

Marností a zoufalství jsem zatloukla definitivní hřebík. Vánoce jsem se rozhodla udělat po svém. Namísto snahy urovnat rozpadlý vztah jsem rozbila prasátko a ťapkala vybrat dárek pro toho druhého, jsem blázen? ANO! Vrchol byl, když jsem jej sehnala a vyzvala svého hrdinu, abychom se střetli. Odmítavá odpověď mě nemohla překvapit… Ovšem, když jsem přes desítky lidí dárek k němu dopravila, nedočkala jsem se ani té zprávy s poděkováním…

 

Pěknou lest jsem si na sebe upekla. Nemám vztah, láska opětovaná není, prasátko prázdné a srdíčko bolavé. Duše zlomená, ale rozum nepoučitelný. Stále sním, stále slzy stírám, stále doufám. Přestože naděje umírá poslední, ta moje už si svůj život vybrala. Zázraky se nedějí a mě nezbývá než zkusit zvednout hlavu – za hloupost holt každý platí.

 

Asi mnohé z vás se budou ptát, proč vás zatěžuji těmito nic neříkajícími řádky. Sama odpověď neznám, jen jsem doufala, že když odcházející energii použiji touto formou, uleví se mi a uvědomím si, jak jednou zase se mnou zamávala lidská naivita a hloupost.

 

Všem přeji hezký den.

 

LUV

Reklama