Jediný pes mého života

Už jako malinká holčička jsem si přála mít pejska. A tak když se u babičky Betince narodily 3 štěňátka, neváhali jsme a jedno si vzali. Byl tak nádherně hněďoučký, heboučký. Byl to kříženec jezevčíka s něčím, dodnes jsme to nezjistili.

Ještě vybrat jméno. Tak jakpak se asi bude jmenovat. Po narození dostal jméno Šimon, jenže na to se mu nechtělo slyšet, a tak jak jsme s ním chodívali ven, často jsme potkávali paní, která venčila taky psa, jmenoval se Ben. No a samozřejmě náš pes nechtěl slyšet na jméno Šimon a když ta paní pokaždé volala na svého psa Bene, tak náš čumáček k ní vždycky přiběhl a od té doby dostal jméno Ben.

A jak tak čas plynul, Ben rostl jako z vody. Jezdíval s námi všude, na dovolenou, k babičce za sourozenci...

Byl to můj, jak se říká, nejlepší přítel člověka. Měla jsem ho strašně ráda, takže každou volnou chvilku jsem si s ním hrála a učila ho poslušným věcem. Jenže se stala jedna věc, která mě poznamenala na celý život. Stalo se to před 7 lety.

Jednou ráno jsme chtěla jít se psem ven, ale nechtěl mě poslechnout a v té chvíli, což jsem neměla dělat, jsem vzala utěrku a pleskla ho po zádech. Chtěla jsem se mu omluvit a dát mu pusu na čumáček, ale v té chvíli mě kousl do obličeje. Museli jsme ho dát pryč, protože kdybychom ho utratili, tak by si to nezasloužil a neměli bychom to srdce. Dali jsme ho jedné známé a od té doby nevíme, co s ním je. Ale psů se nebojím.

P. S.: Co se týče psů z útuklu věřím, že nejsou zlí nebo špatní, ale nikdy nevíte, kde vyrůstali a s kým, popřípadě jak ho vychovávali. Já osobně bych si vzala psa přímo od feny.

Chceme si s přítelem pejska pořídit, tak uvidíme :)


Milá ženo-in,
je to smutné, ale myslím, že si nezasloužil ani to, že jste ho dali pryč.
Někde se stala chyba v komunikaci a měli jste ji řešit možná jinak...
Já vím, těžko se radí, ale když pes ublíží pánovi, měl by se problém hledat spíš u člověka, než u psa.
Reklama