Můj táta hulí jako fabrika od čtrnácti let, a tak o něj máme samozřejmě
všichni strach. Jenže on si do toho samozřejmě nenechá mluvit. Jednou měl
náběh na to, že se kouřit odnaučí, protože mu to doporučila praktická
lékařka. Ale lékař na plicním, kam ho poslala, prohlásil: ,,I co, já také
hulím, na něco přece umřít musíme." A tak zase táta neměl důvod s tím
přestat.
Jako malá jsem ten smrad cigaretového kouře neuvěřitelně milovala. Jezdili
jsme starým bílým trabantem, ve kterém táta zapaloval jednu od druhé, takže
to občas uvnitř vypadalo, jako když nás chce vykouřit. A já, blbá malá holka,
náruživě kouř nasávala a tetelila se touhou nadýchat toho požitku co
nejvíce. Ten trabant byl vůbec kapitolka sama pro sebe. Občas začal čoudit i
on, to asi aby za tátou nezůstával pozadu. V takových chvílích jsme měli
přesně naučený plán evakuace, a ten se stoprocentní spolehlivostí
zachovávali. Když si tráboš dokouřil tu svou, zase se nasedlo a jelo dál a
táta se postaral o vyhnání smradu spáleného motoru odérem svých laciných
cigár.
V patnácti přede mě táta postavil krabičku cigaret a řekl: ,,Tu máš ode mě k
narozeninám. Odedneška smíš doma oficiálně kouřit." Do té doby jsem cigaretu
nedržela v puse a po tomto výstupu mě přešel i zbytek chuti. Nebylo to
zakázané, nechutnalo to. Naopak, ten kouř mi začal čím dál tím víc smrdět a
do zakouřeného auta bych dnes nevlezla ani za nic. S mámou jsme tajně
doufaly, že mí kluci jednou tátovi řeknou: ,,Dědo, ty smrdíš." a táta třeba
přestane, ale opak je pravdou. Oba kluci se k dědovi labužnicky vinou a
čuchají a ten starší mu říká ty můj voňavý dědečku kuřáčku. Takže se zase
odvykání nekoná. A mně to připomíná mé dětství...

anas


Milá anas,
váš příspěvek mě opravdu pobavil.
Jako bych viděla samu sebe v dětství. Místo tráboše sice tisícovka, ale když si tam taťka zapálil tu svoji cigaretu značky Clea, chtělo se mi zvracet. Nakonec jsme ho svorně donutili ke kuřáckým zastávkám.

Reklama