Když tak uvažuji nad tím, co mě v minulém roce naštvalo, vždycky mě napadne věc, kterou si zaviním sama vlastní blbostí.

Když se nechám napálit, když vyhodím zbytečně peníze.

Možná vám to přijde jako hloupost, malichernost a nepodstatná pitomůstka, ale mě to tenkrát docela rozladilo.

O co jde?

Jsem ztřeštěná milovnice koní a kdykoli někam přijedu na dovolenou, okamžitě zavětřím a jdu shánět.

Nejbližší jízdárnu, výběhy, maštale, vyjížďky, prostě jakékoliv povyražení týkající se koňského hřbetu.

A tak se stalo i při mém týdenním pobytu na Kanárech.

 

V hotelu jsem našla několik prospektů s nabídkami na vyjížďky do terénu.

Zastříhala jsem ušima a letěla za delegátkou.

Ta se bránila, že s tím nemá žádné zkušenosti, ať si radši vyberu jinou, ověřenou atrakci nebo výlet.

Já si ale umanutě trvala na svém a nechtěla se romantické představy za žádnou cenu vzdát.

Fajn, kdo chce kam… pomyslela si slečna a plynnou španělštinou pohovořila s majitelkou ranče.

Objednala jsem si hned dvě hodiny.

 


To až budu vyprávět doma.

Lodí jezdí každý, aqualand je pro děti, čtyřkolky pro blázny, ale vidět kanárské hory z koňského sedla, to musí být paráda.

Ani jsem nemohla dospat, jak jsem se těšila.

Ráno jsem sbalila foťák, letáček a čekala před hotelem na odvoz.

Byl v ceně.

 

S lehkým zpožděním si to přifrčela elegantní štíhlá blondýna v německém autíčku.

Mluvila šíleně rychle německou angličtinou, já tou svojí českou, takže jsme si cestou příjemně pokecaly.

Na místě už čekali mí spolujezdci. Mladí Němci, kteří, jak jsem brzy pochopila i bez znalosti jejich rodného jazyka, nikdy na koni neseděli.

 

První varovný signál super zážitku byl na světě.

Bude to pěší couračka, na klus, či dokonce cval mohu asi zapomenout.

Během jejich základního desetiminutového kurzu jízdy koňmo, jsem si udělala pár snímečků a byla rančerkou jemně donucena nechat foťák v sedlovně.

 

Druhý varovný signál.

Coby zkušenější jezdec jsem vyfasovala fosforově zelenou vestu s odrazkami a vyrazili jsme.

Jeli jsme dlouho po silnici.

„Kdy už konečně odbočíme do hor?“ ptala jsem se sama sebe na chvostě karavany.

Konečně vedoucí na bílém arabském plnokrevníkovi „hodila blinkr“ doprava.

Hurá, zaplesalo mé dobrodružství chtivé srdce.

Hory volají.

Hory ano, ale odpadků.

 

Haldy sutě, staré pneumatiky, uschlé sady na stojačku, zeleninové plantáže, plechové boudy s páchnoucími kozami, štěkající rozdivočelí hafani.

Naštěstí uvázaní.

Ani se mi nechce domyslet, co by se stalo, kdyby se koně splašili.

Hrůza, děs. Pád z kamenitého srázu.

 

Tak tohle jsou ty překrásné výhledy, obdivuhodná flora a neopakovatelné zážitky, které slibovali?

Už mi došlo, proč nebylo žádoucí, abych fotografovala.

No nic, chybami se člověk učí celý život a ten strakáč, na kterém jsem jela, za to nemohl.

Ale nakonec to bylo v něčem poučné.

Za hranicemi turistických, vzorně udržovaných letovisek také žijí obyčejní bordeláři z masa a kostí.

„Haj hou“.

Reklama