Před pár desítkami let si člověk našetřil na automobil, poté na něj přišla řada v pořadníku, a když si ho konečně koupil, vydrželo mu téměř po celý jeho život. Dnes se auta střídají jako ponožky. Koupíte je za babku a za tu babku častokrát i stojí.

Paní, to auto vám vydrží do konce života

Tak tuto přehnanou větu jsem slyšela od mladého horlivého prodejce v jednom z nejznámějších českých autobazarů, začínajících prvním písmenkem v abecedě.

Právě jsme se přistěhovali do Prahy, naše stará škodovka byla po havárce na vrakovišti a my jsme si chtěli koupit něco, v čem se naučím pořádně jezdit ulicemi velkoměsta a co nás nebude tak bolet, když to otřískám na prvním rohu Václaváku. (manžel od havárky nejezdí)
Moc peněz jsme investovat nechtěli, poněvadž jsme počítali s tím, že za čas si koupíme jiné, kterým už rohy odírat nebudu.

Při návštěvě již zmiňovaného bazaru jsem udělala první velkou chybu, a to že jsem sebou nevzala žádného odborníka, nebo alespoň manžela. Chtěla jsem si prostě vybrat sama.

Jako „správná žena“ jsem šla v prvé řadě po barvě. Mojí oblíbenou je zelená, takže po zelené. Pak jsem také musela brát v potaz finanční hotovost. Víc než 45 000 jsem dát nehodlala. To je na naučení až až. Hlavně, že bude auto jezdit.

V této barvě i hodnotě odpovídalo jedno jediné auto. Fiat Punto, kterému jsem hned po vyjetí z autobazaru začala láskyplně říkat Punťa.

punta

Ale Punťa zlobil. Už po čtrnácti dnech začal ukazovat svoje první zkažené zuby. Napřed se pod nánosem laku pomalu vylupovala jeho silná koroze, poté se začala zasekávat spojka a téměř úplně přestala fungovat ruční brzda. Na to jsem se dozvěděla, že mám v pytli převodovku a kape mi olej.
Známý v servisu mi řekl, že jsem pěkně naletěla, že to auto má hodnotu nejvýš 10 000 korun. A když viděl můj nešťastný obličej, byl milosrdný také v ceně za opravu, v bazaru se se mnou totiž vůbec nebavili, prý mi „auto prodali úplně v pořádku“.

Korunu tomu všemu nasadilo to, když mi asi po dvou měsících jízdy uprostřed centra upadl výfuk. Odtáhla jsem auto znovu ke svému známému, a ten mi radil, ať se ho hledím co nejdříve zbavit, nebo se v něm zabiju, a že mi za něj může dát nanejvýš 5 000.
Padala jsem do mdlob. Puňtu za 45 000 Kč jsem ani ne po půl roce jízdy nakonec prodala na náhradní díly za 5 000.

Ale jsem ponaučená.

Při další koupi automobilu jsem s sebou vzala odborníka a ještě i manžela. Rozhodně jsem nevybírala podle barvy a ani ne podle nejnižší ceny, poněvadž čím méně peněz dáte za koupi, tím více pak dáte do oprav.
A také se vyhýbám onomu autobazaru, kde se mnou nejednali na rovinu, a poté ještě byli sprostí, že mi auto prodali úplně v pořádku. Dám raději na doporučení známých.
Řízena těmito radami jsem si koupila druhé auto. To už bylo dražší, vydrželo podstatně déle, ale také už začíná zlobit. S povzdechem si vzpomenu na naši starou škodovku, kdyby nedošlo k oné nešťastné havárii, kdo ví, možná jedině ona by byla tím autem na celý život. :)

Čtěte také:

Reklama