Se svým druhým manželem se Renata seznámila v zaměstnání. Byla rozvedená s dítětem a v hlavě nosila myšlenku na to, že už chce zůstat raději sama. Nebylo divu. Její první manželství přežila se šrámy, monokly, psychickou újmou, ale přežila. Odnesla si jen dvouletou dcerku a pocit, že má na to odejít a postavit se na vlastní nohy.

Začala pracovat a zdálo se, že jí nic nechybí.

Byla jsem na sebe hrdá

„Života v manželství jsem měla plné zuby na několik životů dopředu,“ vypráví dnes třiceti šestiletá žena. „Alespoň jsem si to myslela. Přešla jsem na jiné oddělení našeho podniku, kde jsem pracovala i před mateřskou. Vlastně jsem šla trochu níž zařazením, ale bylo mi to jedno. Změnilo se hodně i vedení a já byla vděčná, že mě vůbec vzali zpátky. Byla jsem hrdá, že jsem to dokázala,“ pokračuje.

Byl neodbytný jako tank

Byl tam i nový vedoucí. Zkraje se mi nelíbil, nebo nelíbil, spíše jsem si zakázala se na chlapy upínat, byť jsem očkem,“ usmívá se. „Jenže já se líbila evidentně jemu. Byl jako tank. Trvalo mu skoro rok, než jsem podlehla. Nutno říci, že mi už pak nebyl tak lhostejný jako na začátku a snaha nevšímat si jeho květin, sms i cedulek pod dveřmi kanceláře byla čím dál hůř realizovatelná,“ vypráví. 
 
„Pak už to šlo rychle. Zase jsem se zamilovala a bylo po důslednosti i předsevzetích. Měla jsem se poslechnout,“ hodnotí zpětně Renata. Vzali se.

S dcerkou se nesžil

První rok společného bydlení si Renata říkala, že se manžel třeba s dcerkou sžije, že není zvyklý na děti, že to přejde, ale opak byl pravdou. „Jeho vztah k malé Monice byl, když to řeknu hodně něžně, více než chladný. Vadilo mi to a často jsem mu to říkala, pak jsem i plakala, pak jsem se odstěhovala do dětského pokojíčku k malé a pak jsem přišla na to, že jsem těhotná,“ vzpomíná.
Tehdy se Luboš úplně změnil. Byl najednou pozorný, milý a na dítě se těšil. „Nejdřív jsem byla na vážkách, jestli si děcko nechat. Ale to víte, je to těžké rozhodnutí někomu jen tak nedovolit, aby se narodil,“ vysvětluje.
 „Luboš nakupoval dětské věci, postýlku, plánoval a já si říkala, že tohle je to pravé, jak se naučí jednat s dětmi. Když bude mít své vlastní,
“ vypráví Renata.

Byla jsem pro něho líná mrcha

„Jenže když se narodila Markétka a já dostala zánět do obou lýtek, poznala jsem, jaké to je být naprosto na dně. Nebyl schopen mi s ničím pomoci, neustále mi vyčítal všechno, co musel udělat, křičel na mě, že jsem líná mrcha, nakonec si zval i matku, která na mě koukala jako na vyvrhela, protože jsem si dovolila ležet a mít přitom mimino. Jenže já si přece nevymýšlela, nikdo si nikdo neumí představit, jak to bolí,“ vzpomíná žena.

Nohy už nebolely, rány přicházely do srdce

Když se Renata uzdravila, následovalo několik měsíců očistce pro ní i pro děti. Luboš byl zlý, ženu ponižoval a trápil, urážkám nebyl konec ani v noci. Říkal věci, které moc bolely. „Neustále si vymýšlel, kde mě s kým viděl a co jsme dělali, byl sprostý a vulgární. Byly to jen nesmysly. Choval se jako psychopat. Odešla jsem bydlet ke kamarádce a nechala ho tam,“ pokračuje žena.
„Často přicházel a chtěl se mnou mluvit, vyhrožoval soudy, právníky, násilím a vším možným. Kamarádka ho do bytu ale nepustila,“ vzpomíná.

Renata s pomocí kamarádky udělala všechny potřebné kroky. Požádala  o předběžné opatření a dala návrh na rozvod. Všechno šlo dobře. Posudek byl v pořádku a sociální pracovnice přicházela jednou do měsíce. Rozvedli je na první stání, jenže to neměl být pro Renatu zdaleka konec.

Jestli se nevrátíš, připravím tě o dítě

 „Manžel se s rozvodem nesmířil. Jednou večer přišel za Markétkou, protože styk s dítětem jsem mu upřít nemohla, a ani nechtěla. Řekl, že se mám vrátit a přestat blbnout. Odpověděla jsem mu, že s ním nechci být, a že proto jsme se rozvedli. Řekl tehdy – jak chceš, ale počítej s tím, že jestli se nevrátíš, připravím Tě o dítě. Tehdy jsem se mu vysmála. Přišlo mi to ubohé, použít vlastní dceru jako nástroj pomsty, a řekla jsem, aby odešel,“ vzpomíná Renata.

Pan Luboš se prý tři roky neustále odvolával a podával nové návrhy na svěření dítěte do péče. Bez úspěchu. Renata není ženou, která by byla špatnou matkou, navíc Markétka má sestru a byt nakonec dostaly jako dar od rodičů. Je to byt po babičce. Pěkný slunný ve staré zástavbě.

Za půl hodiny troskou

„Z toho soudního jednání jsem šla jako ve snu. Zlomená, vlastně mě vedli. Absolutně jsem to nepochopila. Netrvalo to ani půl hodiny! Úřednice řekla, že souhlasí se svěřením Markétky do péče otce, a soudce to odklepl. Na základě naprosto nesmyslných obvinění!
Odvolala jsem se na místě a požádala o výslech svědků, že nejsem narkomanka, nepiju, děti nezůstávají doma samotné, nepřiměřeně je netrestám a už si ani nepamatuji, co všechno se na mě sesypalo. Byla jsem jen doma, ani nekouřím, dcery jsem snad ani nikdy neuhodila, v životě jsem nezkusila ani trávu! Přišlo mi to naprosto šílené,“
 říká Renata.

„Byla jsem zlomená a přiznám se, že v té době poprvé i na práškách. Všechna další odvolání byla k ničemu a bohužel jsem moc dlouho nebojovala. Já prostě nemohla. Byla jsem na tom velmi špatně a nakonec jsem si řekla, že takové trosce, která ze mě najednou je, by dítě ani nikdo nesvěřil. Neumíte si představit, co to je. To se prostě nedá vylíčit,“ řekla.

Časem (Markétě je dnes patnáct) se Renata srovnala. Člověk přivykne všemu. I tomu, že vlastní dcerku viděla jednou za 14 dnů o víkendu, a to ještě ne pokaždé. „Někdy byla nemocná, jindy jela někam na venkov, pak zase jeli společně, znáte to. Otupěla jsem a naučila se s tím žít. Stále jsem ale nechápala, jak se to stalo,“ dodává Renata závěrem.

Všechno lze koupit

Dnes, kdy jsem s Renatou mluvila, je to přesně tři měsíce, co se teprve dozvěděla pravdu o tom, jak to údajně bylo. Jejího bývalého manžela stálo před těmi deseti dodržení tehdy daného „slibu“ prý 300 tisíc korun.

Osud jedné lidské bytosti prý stojí něco přes čtvrt milionu. No nekup to!

Reklama