K létu jednoznačně patří koupání. Nebo myslíte že ne? Tak se běžte projít kolem plaveckých stadionů. Možná nemusíte ani chodit tak daleko. Stačí se podívat ke každé větší louži. Bude tam určitě plno.

Teploty kolem třicítky nutí i mě vyrazit k vodě. Abych se přiznala, nejsem příliš velký příznivec masového shromažďování povalujících se lidí na jednom místě. Necítím se dobře, už jen když na takové místo vstoupím. Rozpačitě si hledám to nejvhodnější místo. Jen pár metrů, kde bych se uvelebila.

Jsem tu sama, sama, sama

Zrovna před týdnem mě dusno v celém bytě doslova vyhnalo ven a na takové místo jsem se nakonec vydala. Na pražském přírodním koupališti byla doslova hlava na hlavě.

„Tak kde se utáboříme?“ zeptal se přítel.

Nakonec jsem si přece jen místo vybrala. Lehla si, zavřela oči a snažila zapomenout, že asi půl metru ode mě mlsně kouká na všechny strany postarší pán a kousek od něj kouří jednu za druhou paní nahoře bez.

Když jsem se mazala krémem na opalování, ignorovala jsem chlapy, kteří si pobyt na koupališti doslova užívali, a nereagovala ani na vyjevený pohled paní, když jsem svého přítele políbila. Snažila jsem se vytvořit si vlastní realitu.

Mořské vlny tvoří svaly

Možná jsem blázen. Ale asi nejraději jsem se chodila vždy koupat do rybníka až v podvečer. To už je však dávno. Ale jako by to bylo dnes… Vždy kolem páté hodiny celá rodina nasedla do auta a již po chvíli si užívala příjemně teplé vody. Ani jeden z nás neřešil, zda je voda nejčistší a podle všech norem. Lidí tu bylo jen pár a člověku bylo tak nějak fajn.

Ale lhala bych, kdybych řekla, že jsem naprosto imunní ke koupání k moři. Tam ale nějak mnohem lépe snáším přeplněné pláže. Užívám si teplého písku, do kterého při opalování nořím ruce, a vln, díky kterým mám pocit, že každé moje tempo navíc bude odměněno zpevněnými svaly.

U moře jsem byla sice několikrát, ale zatím mé svaly zůstávají stále stejné – spíše ochablé. Ale je pravda, že pár doživotních ponaučení jsem si z dovolených v jižních zemích odnesla; především jedno...

Dovolená mezi bulharskými nudisty

Je to už deset let, co jsem poprvé vyrazila k moři. S dědou a dalšími Čechy jsme celé dva dny cestovali až do Bulharska stařičkou karosou. Dodnes nechápu, že jsem cestu tam i zpět přežila. Ale možná to bylo díky nadšení z toho, že konečně poznám moře.

Bydleli jsme v menším městečku a již první den jsme si našli malou a pěkně upravenou pláž, kam za celý den nikdo nepřišel. Bylo to ideální místo na strávení dovolené. Avšak naše idyla netrvala dlouho. Již druhý den se kolem poledne na pláži začali scházet místní lidé.

Zdravili se, povídali si spolu a po nás se divně dívali. Nechápali jsme jejich údiv, když to byli oni, kdo zabral „naši“ pláž. Po chvíli jsme však pochopili. Místo, které jsme si s dědou tak oblíbili, byla místní nudistická pláž.

Dodnes nevím, proč Bulhaři předchozí den na pláži nebyli, ale pamatuji si, jak jsem se v plavkách mezi nimi cítila jako opravdový cizinec. Na oné pláži jsme s dědou ten den vydrželi asi už jen hodinu. Ne, nakonec jsme se ani jeden nesvlékli. Raději jsme si sbalili věci a šli se položit o kousek dál mezi davy oblečených, opalujících se lidí.

Ponaučení pro příště bylo jasné - upravená a liduprázdná pláž je podezřelá! Ne, nezbláznila jsem se. Jen to moje letní koupání není tak jednoduché. Nejlíp mi bude asi ve vaně.

Reklama