Reklama

Tak jak tady pročítám příspěvky, říkám si – co by jinde dali za kus žvance. Jestli nejsme trošku zhýčkaní. Máme hlad – můžeme si nakoupit téměř v jakoukoliv denní dobu, máme na něco chuť – sáhneme třeba do ledničky.
Padla tu zmínka o somálských dětech. Nedávno v televizi dávali pořad o dětech v zemích třetího světa. Děti - sirotci se musely samy starat o svoji obživu a těžce makat. Jedno mizerné jídlo denně. Třeba jen rýže. A my? Stačí se kouknout do popelnic po vánočních svátcích.

Konec moralizování a hurá k tématu...

Co bych nikdy nejedla? Třeba brouky. Ale znáte to... odříkaného chleba největší krajíc. Není to tak dlouho, co i mne chytla mlsná a koupila jsem si kousek uzeného. Vzala jsem si ho k pc, koukala, co je v internetovém světě nového, a pochutnávala si na dobrém masíčku. Když tu mi něco mezi zuby křuplo. Jazykem jsem ohledala zubní plomby a ty byly v pořádku. Koukla jsem se na maso, jestli jsem nekousla do kostičky.

Kostička to nebyla. Spíš to byla kostřička - krásně vyvinutého broučka. Zřejmě švába. Nebylo mi zle, nevrhla jsem, ale uzené jsem raději dala čoklovi. Byla jsem potrestaná za svou žravost :o) Kdybych totiž jedla tak, jak se má, jak to učím své děti (a sama občas nedodržuji), tak koukám na to, co jím. Věřte mi, že už si sakra dávám pozor na to, co dávám do pusy. Chuťově to nebylo sice špatného :o), ale nemusím mít všechno. Ale třeba by se to uchytilo u vás – pražení švábi s uzeným a bramborovým knedlíkem...

Dobrou chuť.

Šárkaa


Eh, no, dobrou chuť :).

Ale děkujeme, krásný článek :).

redakce@zena-in.cz