Poprosila jsem své známé ženy-in, aby mi řekly něco o sobě a svém životě „venku“. Sesedly jsme se u fiktivního kulatého stolu u kávičky. Každé jsem vybrala hezké křestní jméno:

Karla, Jarka, Malinka a Iva jsou v Německu

Jana, Petra a Eva v Kanadě

Ivana ve Španělsku

Květa, Zuzka, Emilka a Alena v USA.

 

Eva: Jsem nejstarší, tak začnu.
V roce 1948, měsíc po svatbě, jsme byli s manželem z politických důvodů uvězněni. On na uranu, já to měla snadnější.
V roce 1960 byla vyhlášená ČSSR a s tím souvisela i velká amnestie pro politické vězně, tak nás pustili. Byly z nás trosky, bez bytu, financí… Žili jsme na trampské osadě.
V roce 1968 začaly procesy s dozorci, kde jsme svědčili – přišli Rusové a karta se obrátila. Zase jsme byli lovnou zvěří.
Tak jsme se rozhodli pro emigraci. Hodně našich kamarádů šlo do Kanady – a tak jsme tam zakotvili taky.

 

Alena: tak budu pokračovat logicky já. Naše rodina se angažovala v roce 1968, děti v roce 1969 v tzv. Palachově týdnu – hrozilo nám nebezpečí, tak jsme všichni emigrovali přes Jugoslávii do USA.

 

Petra: Já studovala jazyky, přes španělštinu jsem se dostala na Kubu, vdala se a s manželem a malým dítětem odešla také do Kanady.

 

Zuzka: Já emigrovala s manželem do USA.
Naše soužití bylo vlastně jen z rozumu, abychom v počátcích přežili. Když jsme se oba postavili na nohy, rozvedli jsme se. Vzala jsem si Američana, máme 6leté dítě.

 

Jana: Tak já byla rozvedená. Provdala jsem se za cizince a spolu jsme odešli do Kanady. Oba žijeme v cizí zemi, společnou řečí je angličtina, děti spolu nemáme, jen každý svoje ve své rodné zemi.

 

Emilka: My jsme oba Češi, manžel odešel do USA, dostal pracovní povolení. Já jsem se s ním v té době seznámila, odešla za ním, máme dítě.

 

Květa: I já jsem s partnerem v USA, děti zatím nemáme

 

Karla: A já zahajuju Německo. S manželem jsme oba Češi, pracujeme, děti zatím nemáme.

 

Jarka: Jsem provdaná za Němce, máme spolu dítě. Z 1. manželství mám 2 děti.

 

Malinka: I já jsem provdaná za Němce, děti nemáme.

 

Iva: Taky mám Němce, máme dítě a druhé čekáme. Přišla jsem do Německa jako au-pair, později tu vystudovala a pracovala.

 

Ivana: No já jsem trochu za exota, žiju sama ve Španělsku, kde jsem studovala, získala dobrou práci a zůstala.

 

Takže už víme, jak jste se tam dostaly. Když se řekne cizina, hned vyskočí problém – JAZYK.  Jak je to u vás, pokud máte děti, jak s nimi mluvíte?

 

Zuzka: Nám bylo doporučeno na dítě mluvit pouze anglicky, česky rozuměla, ale odmítala mluvit. Já jsem měla maturitu i státnice z ČR, ale to byl jen takový základ.

 

Jana: Pro nás s manželem je angličtina cizím jazykem. Pokud bychom měli děti, učila bych je jazykům nás obou, aby se domluvily s prarodiči.

 

Jarka: Doma mluvíme česky, před manželem německy. Větší děti měly kus škol českých, nyní už např. mladší mluví lépe německy.

 

Květa: My měli kurzy a studia. Myslím, že na děti budu mluvit česky.

 

Iva: S dítětem mluvím česky, vnímá, ale mluvit nechce, odpovídá mi německy.

 

Petra: Jelikož jsem se chystala dceru vychovávat v dvojjazyčné rodině, hledala jsem nějakou dokumentaci, ale moc toho nebylo. Rodiče musí být důslední a mluvit na dítě každý svým jazykem. Protože jak dítě pochopí, že oba rodiče rozumí jednomu jazyku, na ten druhý se vybodne. Přirozená tendence si zjednodušit život.
Celkem nám to šlo, holka rozuměla oběma jazykům, v Kanadě se s hispanofonními dětmi dobře dorozuměla. Ale když nastoupila do jeslí, kde se mluvilo francouzsky, rychle na ni přešla. S manželem jsem se rozvedla, a tak pomalu španělština byla vytlačená. Vdala jsem se za Francouze, mám už vnučku. Mluvím na ní česky, a co bude dál, uvidíme…

 

Ivana: Já měla zpočátku potíže, ale Španělé jsou opravdu velice milí. Pomáhají si víc než u nás doma. Tady i cizí pro mě udělá víc než doma rodina…

 

Malinka: S jazykem nemám potíže, mám hodně kamarádek, i Češek. Scházíme se na kafíčko a pokec. Mám i kamarádku, co si vzala Turka. Ta také dítě učí všechny tři jazyky.

 

Emilka: S dítětem mluvím česky – až do doby, než půjde do školy. Mluvím anglicky, ale cítím, že to není dobré, a chci, aby se dítě naučilo bez mých chyb. Pokud jsme ve společnosti, která česky nerozumí, vysvětlím jim to.

 

Werich říkal, že doma jsi tam, kde jsi s klukama hrál kuličky.  Kde budou doma vaše děti?

 

Emilka a Zuzka – USA

Iva: Německo

Jarka: zatím Česko

 

Jak jste se vyrovnaly s jinou mentalitou, způsobem života? Pracujete? Jakých zvláštností jste si všimnuly?

 

Eva: Tím, že se vědělo, že jsme političtí vězni, měli jsme vše jednoduché – všichni nám pomáhali.

 

Jana: Vyrovnávala jsem se dost těžko, vše bylo jiné, než jsem byla zvyklá. Udělala jsem si dva kurzy, chodila i do práce. Teď jsem doma, mám výbornou kamarádku a internet.

 

Jarka: To já měla zpočátku veliké problémy s jazykem, ale chodila jsem do práce. Vadí mi, že Němci jsou studení. Neumím se usmívat, když mám vztek, asi mi rozumíte.

 

Květa: První den v N.Y. byl pro mě šokem – byli jsme ve čtvrti plné odpadků a špíny. Chtělo se mi plakat. Ale časem jsme se dostali do lepší čtvrti a musím říct, že Američani jsou moc fajn. Pomáhají si navzájem, vždy dobře naladěni.

 

Emilka: To potvrzuju – nepomlouvají, nefňukají, nesoudí, nepletou se vám do života a jsou ohleduplní.

 

Iva: To naopak německé prostředí je jiné. Jsou k vám dost odmítaví, bojí se vázat, mají rádi klid. Navenek ale působí jako milí a příjemní.

 

Karla: Mě v Německu překvapilo, že tu nejsou otevřené obchody i v neděli, jak je zvykem v ČR.  A pokud je v sobotu svátek, nejsou otevřené žádné potraviny. V mé oblasti je spousta Rusů a Turků. Němčinu je slyšet jen v obchodech. Ale pokud zajdu do běžných potravin, tak pokladní jsou Rusky.

Moc se mi líbí tohle: máme tu velikánský park s jezírky a jsou tam i vybudované rošty na grilování. O víkendu se tam scházejí celé rodiny. Děcka si hrají třeba fotbálek s tatínky, mamky se starají o dobroty. Rodina tráví den pospolu se svými známými – je to bezvadné.

Potom jsou tady kvalitní služby – všeobecně je tu život v mnoha směrech jednodušší než v ČR. Ale Němci se tváří, že jim cizinci nevadí – skutečnost je jiná – pořád cítím, že jsem „jen z Ostblocku“.

 

A co přátelé, jak zde, tak doma, udržujete styk s rodinami?

 

Všechny se shodly na internetu, někdo i telefonu a podle možnosti i jezdí domů.  Ale vztahy, které nejsou pravidelně živeny, postupně odumírají.

 

Emilka:  Souhlasím, jak s někým nesdílíš běžné denní starosti, tak se pomalu odcizíš. Po 4 letech mi moc známých nezůstalo.

 

Květa: Taky už mám víc kamarádek tady

 

Eva i Alena přizvukují.

 

Ivana: Já jsem patriot, ale už mi začíná vadit, když někdo v Čechách nasazuje na Španělsko…

 

Zuzka:  No a v mém okolí je dost lidí, kteří jsou zde dlouho a uvažují, že se na důchod vrátí domů.

 

Moc děkuji za čas, který jste mi věnovaly, a ahoj na Ženě-in…

 

 

                 
Reklama